LITERÁRNÍ BAŠTA

Zimní přízrak je kniha, která poskytne absolutní zážitek a plné porozumění v jednotlivostech samozřejmě jen za předpokladu, že jste četli Temné léto, na něž volně navazuje. Přesto dokáže překvapivě fungovat i jako samostatný román. Dosahuje toho podivným, až bizarním výběrem vypravěče, střetáváním, či spíše překrýváním dvou světů, na jejichž pomezí se protagonista pohybuje, a určitou komorností. Namísto původní chlapecké Cyklohlídky z předchozího dílu se soustředí jen na profesora Stewarta, který už zřejmě i název své dávné nerozlučné party dávno zapomněl. Nemá-li totiž vypravěč z nějakého důvodu všechny dostupné informace a nepamatuje si důležité události z předchozí knihy, obejde se bez nich i čtenář.

Textem nás provázejí dvě vypravěčské perspektivy. Většinu času sledujeme dění očima Dala samého, kterého navíc provází neodbytný vnitřní hlásek, jehož radami, pobídkami a impulzy se duševně nalomený, a tedy dosti nespolehlivý vypravěč mnohdy řídí, aniž dokáže vysvětlit proč. Druhým hlasem – oním nečekaným a nepochopitelným – je Dalův zesnulý kamarád z dětství. Ten sleduje hrdinovy bitvy (vnější i ty niterné) s neskrývanou účastí a zároveň obavami a charakterizuje ho věcný, vyrovnaný a lehce poetický tón, který není k Dalovu počínání v kontrastu, spíš je jedním z jeho pólů. Můžeme se jen domýšlet, jestli Duanovu přítomnost v textu připsat protagonistovu psychickému stavu, nebo skutečné manifestaci ducha spojeného s místem, kde jeho tělesná schránka zemřela.

Zmíněná dichotomie dvou světů se projevuje minimálně ve třech různých motivických rovinách.

Za prvé jde o střetávání světa živých a říše mrtvých. Kromě typických útoků na smysly, jako je mlha nebo záhrobní puch, a všelikých ne zcela živých stvoření, o jejichž existenci se Dala snaží jeho mozek přesvědčit, je hlavním opakujícím se symbolem smrti malý černý pejsek. Ten se postupně, jak děj graduje a psychický tlak se stupňuje, mění ve smečku mohutných černých „baskervillských“ psů. Dale nechává všechny své vztahy za sebou a vydává se na farmu mrtvého kamaráda z dětství. Proč se vůbec na takové místo vracet? Co jiného by tento čin demonstroval než útěk ze světa živých do hájemství mrtvých? Výmluvným symbolem přiblížení k druhému břehu je sebevrahova zbraň, která v rozhodující chvíli nevystřelí a zanechá po sobě jenom otisk úderníku na patroně a stejný cejch na duši.

Za druhé tu proti sobě stojí zlatý věk našeho dětství, který byl vytlačen trudným světem dospělosti. Po návratu do města, kde Dale vyrůstal, a na místa, kde si s kamarády v horkých letních dnech hrával, se z mlžného oparu pozvolna uvolňují i vzpomínky, které vytěsnil, nechal daleko za sebou. Nejde ovšem jen o konkrétní události, ale o paměť jako celek, jež je podrobena zkoušce, jde o rozdílný způsob vnímání světa, prostoru (který se zdával větší). Moment, k němuž po své klikaté cestě došel, je připodobněn k vrcholu obráceného kužele, k němuž z bezbřehé zásoby tužeb, snů, rozmáchlých cílů a neskutečných nápadů nezadržitelně směřuje jako do bodu nula. „Slibovali jsme toho tolik a tolika lidem – hlavně sobě samým.“

Třetí dualita světa snů a skutečnosti souvisí s psaním románu, který stále častěji promlouvá i do reálného života, mimo jiné proto, že pojednává o Stewartově zapomenuté minulosti. Dalovi se o něčem v noci zdá nebo si události zprvu představuje, v hlavě dramatizuje, aby je pak mohl pro potřeby budoucího románu přetavit v naraci, ony se však později odehrají jinak. Obě tyto varianty jsou za sebou zachyceny v textu.

V knize najdeme reference na autorovu oblíbenou tematiku a vybrané historické osobnosti. Především jde o odkaz a styl psaní Ernesta Hemingwaye, kterého využil coby hlavního hrdinu už v Továrně křiváků (1999). Duchařskou látku poskytla povídka Veselé nároží o děsivé druhé verzi sebe samého od Henryho Jamese, který stanul také vedle Sherlocka Holmese v Simmonsově románu Páté srdce (2015). A fascinace severoamerickou indiánskou kulturou – zde konkrétně kmenem a mytologií Černonožců – se zase promítá v románu Black Hills (2010). Temné léto již jednou vyšlo v nakladatelství Laser Books, Zimní přízrak vychází v překladu poprvé, a to po dlouhých sedmnácti letech. Pokud jste vlastníky prvního vydání Léta a mrzí vás odlišné výtvarné a technické provedení obou knih, může vás alespoň uklidnit, že za překladem ve všech inkarnacích stojí Milan Žáček. Ten si mimo jiné poradil i s překladem místy využívané egyptské a staroanglické mytologie (zejména eposu Béowulf), pokud tedy nevycházel z nějakého existujícího překladu, který ovšem není v knize uveden.

Závěrem bych měl uvést na pravou míru (a jde o něco, k čemu dojde i pozorný čtenář v průběhu četby), že mé přirovnání k dichotomii světů jako ohraničených prostor stojících mimo/vedle sebe je vlastně nepřesné. Ony se překrývají, prostupují, často je od sebe není snadné odlišit. Nezeje mezi nimi propast. Vždyť v každém dospělém přežívá něco z dítěte, zárodkem snu je vždy střípek skutečnosti a hru, kterou s námi nezřídka hrají naše smysly, (přebujelá) představivost a (nespolehlivá) paměť, zažil někdy snad každý, aniž by se považoval přímo za psychopata nebo měl nějaké potlačené či nevyřešené psychické potíže. A tak mohou být duchové stejně dobrou příčinou náhlého pohasnutí lampy jako nezaplacená faktura za energie a po léta zamčené patro domu může skrývat prázdné houpací křeslo, ale i neviditelné nebezpečí, které je v příhodné chvíli rozhoupe.