LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Když myslíš

Před 2 lety ·· Nicole Rebeka Snová

Vždy jsem milovala muže, jejichž veřejný projev byl v citelném rozporu s jejich vnitřním vesmírem. Scénář byl povětšinou stejný: pocházeli z uznávaných rodin, ale z domova měli zakázáno se ke svému rodovému jménu hlásit, pak se jednoho dne prokecli a propukl skandál. Nebo se narodili do zcela obyčejných rodin, ale časem se vypracovali do postavení, které jim ostatní mohli závidět. Anebo byli jako kluci přehlíženi, pak zničehonic vyrostli a zkrásněli a holky se kolem nich začaly točit v nevídané intenzitě.

Všechny tyto muže potkalo neobyčejné štěstí, které jim jaksi právoplatně přináleželo, a zdánlivě se tak nenaskýtal důvod, proč si ho plně nevychutnat. Jenže si s sebou nesli nejistotu dřívějších let, k níž se nově připojil strach, že budou v této nejistotě odhaleni. Nasadili si proto masky slov a frází, aby je od případné konfrontace uchránily. Mou velkou vášní je tyto masky strhávat. Jestliže tuto zálibu nesdílíte, seznámím vás alespoň se základními vyjadřovacími prostředky těchto věčných chlapců.

Bezmála na kolena vás srazí jízlivé „Když myslíš“. Váš partner tímto výrokem zaútočí ve chvíli, kdy se zalekne vaší argumentační převahy. Vy si jej však přeložíte tak, že vaše slova působí hloupě nebo že je vaše nadšení nepatřičné („Měli bychom s tím něco udělat.“ – „Když myslíš.“). Na tuto formuli se lze spolehnout ve všech situacích a vzhledem k tomu, že každý pokus o odpověď vede k zacyklení („Ty nemyslíš?“ – „Myslím, že je to hloupé.“ – „Není to hloupé.“ – „Když myslíš.“), mluvčí, který obrat použije jako první, jistojistě rozmluvu ovládne.

Svou dominanci může upevňovat rozličnými způsoby. Když se například pokusíte odlehčit atmosféru, ale váš společník nepochopí pointu, prohodí ironické: „To byl pokus o vtip?“ Vaše promluva mohla být sebesofistiko­vanější, a přesto se zničehonic nachází na úrovni největšího slovního odpadu. Rozhodně nezachraňujte situaci tím, že byste se pokusili vtip vysvětlit! Jen se ještě víc znemožníte a váš protějšek si může gratulovat. Moji známí techniku dovedli k dokonalosti tím, že zmíněnou repliku přepsali do neotřelé fráze „spodní šuplíček“ („Jak poznáte vegana? Řekne vám to.“ – „To byl spodní šuplíček.“). Když něco taháte ze spodního šuplíčku, je to třikrát horší, než kdybyste něco tahali z paty. Od týchž kamarádů jsem také poprvé uslyšela typicky pražské „nervíky“. Jejich prostřednictvím jsou nadmíru zlehčovány záležitosti, které vás trápí („Počkej, ta vázanka je nakřivo.“ – „To jsou zas nějaký tvoje nervíky.“). Podobně se nemůžete účinně bránit, když vás někdo nazve hysterkou, protože jakýkoli pokus o defenzivu útočník vyhodnotí jako další projev hysterie. Stejně nepříjemný je i obrat „Nebuď vztahovačná“. Jak nebýt vztahovačná, když vám někdo řekne, ať vztahovačná nejste? Vůbec nejvíc ale nesnáším formuli „Nebuď trapná“. Nejste-li na takový výpad připravená, může vás i rozbrečet. Veškeré úsilí nebýt trapná se pak zákonitě zvrhne v trapnost samu.

Mezi velmi populární taktický prostředek se řadí rovněž „To je takový klišé“, popřípadě „To je něco tak kýčovitýho“. Pramálo přitom záleží na tom, o čem byla právě řeč. Váš partner vás tímto degraduje na nejšablonovitějšího konzumenta popkultury. Můj kamarád toto argumentační klišé dotáhl dokonce tak daleko, že jej nahrazuje břitkým „Kecy“, nebo ještě opovržlivějším „Nekecej“. Opět platí, že čím víc se budete obhajovat, tím spíš vás oponent nařkne, že se z celé kauzy snažíte vykecat.

Nikdy se ale nenechte nachytat na ohrané „Když už jsi to vytáhla, tak to musíš dokončit“. Já bohužel podobným svodům podléhám až příliš často, a když potom lituji toho, co jsem řekla, slýchám: „Začala sis.“ Když na protivníka udeříte, že to on vás přece nutil, abyste věc dopověděli, vymluví se: „To si zase něco představuješ.“ A že se každá započatá výpověď musí dotáhnout do konce? „To jsem nikdy netvrdil…“

Za zbraň nejtěžšího kalibru nicméně nepovažuji slovo, ale výraz obličeje. Zvlášť takový ten shovívavý úsměv lehce na stranu, který vám podprahově sděluje: „No, to určitě.“ Není proti němu obrany. Když už to nemůžete vydržet a vydechnete ublížené „Co je?“, váš protivník, aniž by úsměv odložil, naprosto nevzrušeně prohlásí: „Nic.“ A když upozorníte na jeho nepřirozený výraz slovy: „Že se tak tváříš,“ odvětí stejně nevzrušeně: „Jak se tvářím?“

Když se setkáte s podobnými lstivými úskoky, nepanikařte. Pamatujte si, že pod maskou se skrývá onen zranitelný klučina, který takto přehnaně reaguje pouze proto, že jste se mu dostali na kobylku. Máte tedy náskok, nenechte si ho vzít! Zkuste na jeho výpady odpovědět analogickým „To říkáš ty“ nebo „Nevím, co tím sleduješ“. Pokud ani tohle nezabere, zeptejte se účastně: „Seš v pohodě?“ Protože nechce ztratit tvář, zaručeně opáčí: „Jo,“ ale nakonec se stejně projeví jeho nejistota a dodá: „Proč se ptáš?“ Tím vám nahraje na smeč a k drtivému vítězství vám stačí už jen ledabyle prohodit: „Jen tak.“