LITERÁRNÍ BAŠTA

Kdesi na jihu se rozkládá Oblast X. Ta vznikla vlivem nespecifikované katastrofy u vojenské základny. Nikdo neví, co se zde děje a zda nemůže něco z oblasti proniknout do civilizace. Přestože nejčastěji bývá Anihilace genologicky označována za dystopickou sci-fi s prvky hororu, nedočkáte se žádných futuristických vynálezů ani mocenské tyranie. Skutečně správným označením by byla tzv. new weird fiction – současné literární hnutí, které využívá všechny zmíněné žánry a k němuž se sám autor hlásí.
 

Tak dlouho se chodí po Oblasti X, až se atmosféra rozplyne

Do Oblasti X vyráží již dvanáctá expedice. Tým složený ze čtyř vědkyň – bioložky, kartografky, antropoložky a psycholožky – má za úkol oblast zmapovat a zjistit, co se v ní děje. VanderMeer od začátku na nic nečeká, ani na postavy, natožpak na čtenáře, a začne vršit jednu podivnost na druhou. Imaginace a popis prostředí naplňují žánrová očekávání skvěle. Příroda i živočichové působí reálně a přirozeně. Během pouhého okamžiku se ale vše zvrhne v naprostý opak. Ocitnete se v mlze tajemna, v koutku oka zahlédnete něco, co do tohoto místa nepatří, něco, co vás může kdykoliv ohrozit. Když bioložka narazí na polorozbořenou vesnici, prostředí působí opuštěně, stísněně, ale přesto normálně. Řekou se k hrdince blíží delfíni, ovšem ve chvíli, kdy se vynoří nad hladinu, zjistíme, že jejich oči jsou lidské. Prostředí vyvolává paranoiu, strach a atmosférou tak připomíná romány H. P. Lovecrafta. Ovšem jen do chvíle, než se projeví postavy.

Veškeré napětí a emoce se rozplynou v nulové psychologii protagonistek. Antropoložka, psycholožka a kartografka se chovají stejně. O absenci jejich individualit svědčí i to, že nemají žádná jména. V průběhu děje se o nich nedozvíme nic, jejich motivace a akce jsou pochybné. Emocionálně se napojit na tým vědkyň je téměř nemožné. Ve chvílích, kdy by se měl čtenář bát o samu existenci členek expedice, se naopak dostavuje absolutní nezúčastněnost. Nefunguje ani interakce mezi hrdinkami. Dialogy, kterých v knize naštěstí není mnoho, působí strojeně. Na všechny tyto slabiny bohužel nepostačí ani alibi, které si autor vystavěl – celá Anihilace je totiž deníkovým záznamem bioložky.
 

Ze zápisků nudné hrdinky

Na rozdíl od jejích tří kolegyň věnuje autor bioložce dostatečný prostor. Polovinu románu vyplňují vzpomínky na její předchozí život, vědeckou kariéru a důvody, proč se rozhodla do výpravy přihlásit. Plasticita této postavy je ovšem deformována informacemi, které VanderMeer čtenáři poskytuje. V každé vzpomínce se neustále opakují tytéž nudné důkazy její pseudomotivace – to, co hrdinku dělá šťastnou, je věda, v protikladu k lidem.

Těchto retrospektiv autor využívá typicky k prodlužování napětí. Exponování bioložčina života a psychologie přijde vždy, když je akce v Oblasti X na svém vrcholu. Tento trik by fungoval, kdyby byla hlavní hrdinka zajímavější a nedostalo by se nám vždy téhož, takto ovšem působí právě opačně. Skutečný strach se přitom dostavuje ve scénách, které autor nechá přirozeně plynout a nerozmělňuje je. Ve chvíli, kdy bioložku v noci nahání jakási obluda, je vše tak temné a děsivé, že čtenář ani nedýchá.

Jelikož je Anihilace vyprávěním hlavní hrdinky, nikdy se nedozvíme více než ona. Přestože vědkyně mají za úkol prozkoumat nebezpečnou oblast a přinést uspokojivé výsledky, přidají mnohem více otázek, než s kolika na toto území vstupovaly. Navíc veškeré otázky, které by si měl klást čtenář sám, si pokládá i hlavní hrdinka, jako by si autor nebyl jist, zda nás natolik vtáhl do děje, abychom se ptali sami.
 

Pokračování příště

Agentura, která vysílá do Oblasti X expedice, má očividně své tajemství. Psycholožka má své tajemství. Něco skrývá i maják, který je středobodem celého území. Nemluvě o obludě, kterou bioložka pojmenuje „Lezoun“. VanderMeerova mysteriózní sci-fi připomíná televizní seriál Ztraceni. Spousta nevysvětlených záhad, které mají šokovat, podivní živočichové a mnoho otázek.

Nedostatek potřeby vysvětlit alespoň část toho, co se v knize děje, a snahy přesvědčit čtenáře, že byť jen malá část z těch všech záhad dává smysl, ubírá příběhu na uvěřitelnosti a čtenáři na touze zjistit, co se v Oblasti X doopravdy odehrává. Bioložka je navíc prototypem nespolehlivého vypravěče. Ve své zprávě se mnohokrát zmíní, že si není jistá, zda vše odvyprávěla správně, nebo že některé věci zřejmě v mysli potlačila. Vyprávění se tak dostává do roviny nesmyslné snovosti, stává se rotujícím vírem, z kterého lze zachytit odpovědi jen s velmi malou, ne-li nulovou pravděpodobností.

Anihilace je prvním dílem trilogie, a autor proto nemůže vyzradit vše. Každý román by ovšem měl mít svůj dramatický oblouk nebo alespoň částečné uzavření. Není potřeba dostat odpovědi na veškeré otázky, kterých je v knize opravdu přehršel, alespoň některá odhalení by nicméně potěšila. Takto kniha působí jen jako dlouhá expozice k následujícím dí­lům.

Frustrace z románu, který na úvodních stránkách slibuje bádání a hledání odpovědí kolem Oblasti X, čtenáře neopustí, pokud od začátku nepřistoupí na to, že autor usiluje spíše o prožitek než o racionální vysvětlení. Zřejmě patřím k té části fanoušků sci-fi, kteří ještě nejsou připraveni na new weird fiction. VanderMeer bohužel udělal čtenáři přesně to, o čem mluví bioložka v úvodním citátu této recenze.