LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Katežžina neumí francouzsky

Před 2 měsíci ·· Kateřina Segešová

Už je to víc jak rok, co jsem se odstěhovala do Francie s minimální znalostí francouzštiny, a taky je to zhruba rok, co mě poprvé ponížilo pětileté dítě. Abych to vysvětlila: když se našinec octne na Západě, má se co otáčet, aby udržel krok s indickými spolubydlícími a občas si mohl dopřát trochu čočky.

Jednu hrůzu jsem nahradila druhou a po škole jsem začala hlídat u česko-francouzských rodin děti. Ideální jsou v tomto byznyse nemluvňata. Ne vždy jsem ale měla takové štěstí a někdy jsem prostě musela brát to, co bylo v nabídce, takže třeba kovaného Francouze, co má českou babičku a češtinu slyší někdy pro srandu. Takové děti pak mají strašné zlozvyky, třeba by rády, abyste jim četli francouzské pohádky. Můj přístup je jasný, chlebodárce je všechno, takže skáču, jak dítě píská.

Pierre-Antoine byl bohužel fanoušek bajek, což znamená příběhy o spoustě zvířat, jejichž jména jsem viděla poprvé. Zkusila jsem na něj českou knihu o Krtkovi, ale na to se mi dostalo jen povýšeného Non. O Francouzích existuje spousta stereotypů, a jeden z těch největších se týká právě jejich jazyka. Domnívají se, že francouzština je krásnější a lepší než všechny ostatní jazyky. Nevím, jestli to je pravda, ale rozhodně je složitější, než by bylo nezbytně nutné. Každý, kdo někdy viděl francouzštinu napsanou a pak ji slyšel vyslovenou, musí uznat, že rozdíly těchto verzí jsou pro Čecha nepřekonatelné. Pro mě se v to odpoledne s francouzskou bajkou stalo kamenem úrazu slovo araignée neboli pavouk.

Nečetla jsem francouzské pohádky poprvé, takže jsem se nenechala zastrašit a s vervou jsem se do toho pustila. Trochu jsem spoléhala na zaměstnavatelovu fantazii, to je pravda. Nevím, jak jsem francouzského pavouka zprznila, nicméně to muselo být hodně. Pierre-Antoine nadzvedl pohoršeně obočí a svojí malou snobskou pusinkou zamumlal quoi? Pátravě se mi díval do knihy, jak kdyby snad uměl číst. Zkusila jsem něco trochu jiného, ale pořád nic. Napotřetí jsem se nezlepšila, ale ukázala jsem na obrázek v knize. Velké štěstí, že dětské knihy jsou ilustrované. Byla jsem náležitě opravena, zkusila jsem zopakovat a byla jsem opravena podruhé. A to mě Pierre-Antoine vážně naštval. Copak nevidí krásu různých přízvuků? Směju se já jemu, že neumí vyslovit nahoře? Nesměju. Ale začnu.

Knihu jsme dočetli, akorát jsem pak místo araignée říkala vždycky už jen pavouk. Když přišla maminka z práce, ptala se nás, co jsme dělali. Shrnula jsem odpoledne, vypíchla jsem, že byl Pierre-Antoine dneska moc hodný, což nebyla pravda, dokonce si tašku ze školy nesl sám, což byla pravda, ale jen proto, že jsem mu to nakázala. A pak jsme přišli domů a četli si. Maminka byla nadšená, jak povedeného potomka to má.

„Joo? No to jste ale šikovní. A jakoupak knížku jste si četli?“

„Nevím jakou, protože Katežžina neumí francouzsky.“

A od té doby čteme jenom Krtka.