Jenom jakoby
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Poslední dobou jsem si začal všímat slovní zásoby a vůbec vyjadřování svých přátel. Nejprve jsem si říkal, že je nechutné deklasovat českou řeč na vyjadřování bez jasných významů.
Po pár dnech jsem tomu ovšem přivykl a začal také běžně používat slova jako věc, jakoby, třeba, asi, super, hrozně, aniž bych měl kloudnou představu o tom, co se za nimi vlastně skrývá (hrozně je do této škály zařazeno proto, že nyní už nenese původní význam – používá se ve spojení hrozně skvělý atd., může tedy znamenat něco negativního i pozitivního; jedním z mých obzvlášť oblíbených spojení je: hrozně super věc… jakoby).
Onehdy jsme seděli s kamarádem v obýváku, přemýšleli, co budeme dělat, a on se zeptal: „Dáme si věc?“
„Špagety s věcma? No jasný, dáme si špagety s věcma… jakoby…“
Sice si dobře rozumíme a chápeme, co slovem věc myslíme (většinou… a ne že bychom se zrovna v téhle situaci mohli splést, když doma nebylo nic jiného než špagety), ale stejně cítíme potřebu se od něj trochu distancovat. A slovo jakoby je jakoby takové zametání cestičky. Zbavujeme se jím povinnosti nebo odpovědnosti určit si mantinely a hranice. Když dodám do svého vyjádření slovo jakoby, ponížím celou výpověď o několik pater a řeknu, že jsem to myslel vlastně ironicky nebo že na tom tolik nezáleží a za svým konstatováním si plně nestojím. Je to takové švejkovské slovo, které člověka dostane z průseru.
Už samozřejmě slyším kritiku, že mi jde jen a jen o to, abychom všechno kategorizovali a dávali do škatulek, což ovšem nechci. Chci říct, že v postmoderní době, která přinesla vyjádření, v nichž nic nemusí být pravda a vše lze relativizovat až do totální relativity, by se hodily alespoň částečně spolehlivé představy o tom, co chceme říct, a stát si za tím.
Ono „jakoby“ mi naznačuje, že nic není jisté, vždy je někde nějaké asi, třeba nebo možná. Mám pocit, že jakoby vypovídá o nejistotě postrevoluční éry. Jako by naše mladá generace byla celá jenom jakoby.