Je v tom háček
Před 8 lety ·· Lenka Hniličková
Při výuce cizího jazyka jsou první lekce věnovány abecedě. Většina písmen se s naší abecedou shoduje, ale zjistíme, že vedle běžných A, B, C se nám objevují písmena s diakritikou v různých podobách – přehlásky, cedilly, ocásky atp. A je to právě psaný projev, kdy si odlišnost jazyků uvědomíme. Inu, není latinka jako latinka.
Českou abecedu, předpokládám, každý z nás vystřihne bez většího zaváhání. Jde o učivo z první třídy a tam jsme ještě dávali dostatečný pozor, abychom si vše pamatovali po zbytek života. Zamysleme se však trošku nad abecedou, kterou nás paní učitelka naučila. Má 26, 29, 37, nebo snad ještě víc hlásek? Ačkoliv nás ji učili stejně, většinou se při jejím rychlém opakování uchylujeme k nejjednodušší variantě se základními šestadvaceti písmeny, tedy bez háčků a čárek, případně s háčkem vyslovíme pouze š, ř a ž. Pár šprtů neopomene ani č a ostatní souhlásky, nad kterými se háček vyskytuje. Ale málokdo se už soustředí na dlouhé samohlásky, natož aby někdo zmínil ě a ů. Pakliže neopomeneme ani jedno písmenko opatřené jakýmkoliv diakritickým znaménkem, čítá naše abeceda krásných čtyřicet dva liter.
Všechna písmena se samozřejmě neužívají stejně hojně, jenže já nemám ráda, když je kdokoliv nebo cokoliv utlačován(o). A proto mě velmi mrzí, že například taková Ď a Ť se do slovní zásoby českého jazyka, která podle Příručního slovníku jazyka českého čítá více než 250 000 slov, moc neprobojovala. Nešišláme-li zrovna na nějaké novorozeně nebo roztomilého pejska nebo nepoužíváme-li běžně slova jako ťuhýk, ťafka, ďolík, ďas nebo třeba ťululum, zapomínáme, že tyto souhlásky existují. Přitom jsou to jediná dvě písmena, u kterých onen změkčující háček píšeme ve dvou variantách podle toho, v jaké podobě je zobrazujeme. Při zobrazení verzály, tedy velkého písmene, ať už ve jménu, nebo na začátku věty, umisťujeme obyčejný háček nad písmeno D, případně T (Ď, Ť), a nikoli vedle něj (Dˇ, Tˇ), jak se mnoho pisatelů domnívá a rádo píše. Změna nastává při užití minuskule, malého písmene, tam se zobáčkový háček mění v kličku (těsně přisazený apostrof), někdy nazývanou malý háček (ď, ť). Podoba s háčkem (dˇ, tˇ) je z hlediska typografie nesprávná, nicméně se s ní můžeme setkat ve starších textech, které jsou psány na psacím stroji, kde bylo užívání háčku v podobě zobáčku běžné.
Asi nikdo nemá rád, když na něj druhý spustí v imperativu. Já to teda nesnáším. Ale ve snaze dopřát utlačovaným souhláskám chvilku slávy si to sem tam nechám líbit. To je jejich chvíle, protože v českém jazyce se nejhojněji vyskytují právě při použití imperativu. Na výsluní se tak dostanou tehdy, když někomu přikážeme: roď, poť, puď, rosť, trň, frň, smrď nebo jej pobídneme: pojď, zaplať, neprď, nekaď atp. Škoda že imperativů v běžném rozhovoru užíváme tak málo, že to na hojnosti výskytu těchto speciálních souhlásek moc nepřidá.
A tak mě těší, že jsou na světě ještě další lidé, kteří se nebojí zastat těchto opomíjených velikánů a využívají k tomu prostředků nejrozšířenějších. A tak se i utiskované ťé může stát mediální hvězdou. „Ďekuji Ťi, ťulpasi.“