Jazyková detektivka Radky Denemarkové
Před 9 lety ·· Daniel Kubec
Literární bašta recenzuje Příspěvek k dějinám radosti
Název nového románu Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti stojí překvapivě v opozici vůči leitmotivu celé knihy. V průběhu čtení totiž narazíme na dějiny znásilňování, zmrzačených těl, mužské dominance a bezohlednosti vůči ženám. Reflektujeme zde lidské utrpení i snahu vyrovnat se s ním a nejsme v tom sami – snahu hrdinek čelit jejich traumatům, nebo na ně alespoň zapomenout, bedlivě sledují v textu poletující vlaštovky s nadějí, že jednou skutečně nastane vytoužené jaro. Jejich přítomnost zároveň implikuje vypravěčskou ptačí perspektivu, z níž jsou lidské osudy odehrávající se v různých místech a časech nahlíženy.
„Čas rány nehojí, čas rány jen konzervuje.“
Čtenář se při pročítání románu může ztotožnit s hlavní postavou kriminální roviny příběhu – bezejmenným Policistou, zřejmě členem klubu noirových detektivů. Vyšetřuje zprvu očividný případ sebevraždy úspěšného postaršího podnikatele – na vrub jeho úspěšnosti můžeme připočíst i to, s jakou obratností ještě za života vykličkoval z kauzy obtěžování asistentek. Tím, co nakonec přivádí Policistu k pátrání po příčinách záhadného úmrtí, je patrně jeho touha po ženě zesnulého.
Jak s případem souvisejí tři staré ženy – spisovatelka, režisérka a cvičitelka jógy –, se objasňuje v paralelní příběhové linii. Diana, Erika, Birgit Stadtherrová (znalci díla Radky Denemarkové si povšimnou, že zde ožívá hlavní postava autorčiny románové prvotiny A já pořád kdo to tluče) a jejich zemřelá přítelkyně Ingrid jsou zakladatelkami tajné organizace, která se od konce druhé světové války zabývá případy znásilnění, jejichž viníci nikdy nedošli trestu. Ony samy své počínání vysvětlují tak, že „natahují sítě a staví hnízda pro padlá ptáčata všude na světě a učí je létat pod krovy stájí a chlévů“. Avšak není jejich příspěvkem k dějinám radosti také potrestání pachatelů?
„Existuje druh vlaštovek, jejichž tělo bez cizí pomoci nevzlétne, pokud padne na zem.“
Za nejpůsobivější, co se psychologického vykreslení postav týče, považuji třetí rovinu textu – fragmenty zápisků, které Policista objeví v domě pod Petřínem, kde trojice žen shromažďuje dokumenty se stovkami případů znásilnění z celého světa, včetně fotografií, na nichž si označují pachatele fialovými křížky. Pro čtenáře jsou to významné indicie, které odhalují minulost a motivaci hlavních hrdinek k jejich celoživotnímu usilování. Ich-forma osobních zápisků umožňuje zachytit myšlenkové pochody obětí, úzkosti, odpor, ale i vynucené rozkoše zneužitých dívek, což konkrétně evokuje téma znásilnění. Vlaštovčí odstup neurčité vypravěčky symbolizuje spíš globální rozsah celého problému. Ale ukazuje se, že stejně jako zprávy o genocidách, ani informace o milionech znásilněných žen po celém světě nedokážou rozbít krustu lhostejnosti. Oproti tomu příběh zneuctění jediné dívky může alespoň částečně zprostředkovat hrůzu takové zkušenosti.
„Je potřeba slova sešlehat bičem. Aby byla přesná a řízná.“
Vedle typických jazykových prostředků autorčina tradičního repertoáru, jako jsou gnómické věty či rozvíjené frazémy, jež se refrénovitě navracejí, nabývají v Příspěvku k dějinám radosti na četnosti personifikace a synekdochy. V každé větě se tak rozvíjí asociace dynamických obrazů, které navíc umocňují zásadní téma románu – tělesnost. Řeč těla dostává nejvíc prostoru v pasážích komentovaných Dianou – cvičitelkou jógy. Diana je přesvědčená, že si zneuctěná těla pamatují své trauma, a staví tělesné prožívání a projevy zejména ženských těl nad racionalitu, kterou upřednostňují muži.
Pokud pozorný čtenář v textu dešifruje širší významové pole motivů, může se dopátrat i toho, proč jsou některá slova zvýrazněná kurzivou. Například význam nejfrekventovanějšího jen, které k sobě až otravně strhávalo pozornost, se osvětlí ve větě bagatelizující ženské ponížení: „Byla JEN znásilněná.“
Propátrat se smyslem jednotlivých rovin Příspěvku k dějinám radosti může být pro čtenáře zážitek podobající se opravdové detektivní dřině: občas lopotné, ale i napínavé, děsivé, pokud se vcítíme do utrpení oběti, a nakonec obohacující, když dospějeme k nalezení alespoň nějakého celkového smyslu. Příběh, vykreslení postav a jazykové prostředky se stávají indiciemi k jeho odhalení. Tematizované metody detektivní práce tak současně napovídají, jak postupovat při četbě tohoto románu.
