LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jarní voda

Před 4 měsíci ·· Kamila Míková

Dlouhá zima. Děti chodí po bytě jako mátohy. Celá dopoledne sedí u počítačů na distanční výuce, odpoledne se válí na posteli s mobilem v ruce. Jen v podvečer jdou na krátkou procházku se starší sestrou, jejím partnerem a čtyřletou Sárou, která také nesmí do školky a její maminka už je z toho celá zoufalá. Večer co večer tahle mladistvá tlupa sedí v kruhu u stolku v obýváku a povídá, povídá do noci, co si povídají každý den tak dlouho, to nevím.

Přiblížil se termín jarních prázdnin – první týden v březnu. Celá tlupa má odjet v pátek a od soboty se vyhlašuje zákaz cestování z okresu do okresu. „Jeďte,“ říkám nejstarší dceři, která bude řídit auto, „co byste dělali zavření v Praze! Přece se nenecháme připravit o jarní prázdniny! Tam vás pustí. Zpátky už se nějak vrátíte.“

Ve vylidněné zapadlé vesničce v jižních Čechách prožili slunečný týden plný procházek v předjarní přírodě. Na výpravě podél potoka našli louku zalitou vodou ze zimních dešťů, celou zamrzlou. Chodili se na nový „rybník“ klouzat, ale jak slunce přibývalo, led den ode dne začal tát. Matouš si vyhrnul kalhoty a vběhl na ledovou plochu – velkými skoky skákal z kry na kru a led pod jeho nohama praskal a Matouš se propadal do ledové vody. Vesele se smál a ostatní se hned začali svlékat také. Dokonce i čtyřletá Sára se vysvlékla a v předjarním slunci se proběhla po ledových krách a v ledové vodě. Matoušovi to ale nestačilo. U nedalekého brodu vlezl do potoka a brouzdal se v proudu jarní vody, která zářila ve slunci. Ledová voda zaháněla dny strávené u počítače do říše stínů.

Po týdnu se však tlupa musela vrátit do Prahy – kvůli distanční výuce a internetu. Auto řízené Aničkou projelo bez problému kolem policejních hlídek. A zase do mátožných stínů mezi počítačem a mobilem. Po několika dnech jsem zpozorovala, že Matouše, který se kromě distanční výuky ještě ve volném čase připravuje na přijímačky na gympl, opouští euforie z prázdnin a začíná se propadat do horší deprese než před nimi. Táta ho večer posadil do auta, projel několik okresů a odvezl ho k další starší sestře, která trávila lockdown na jiné chalupě s partou šesti vysokoškoláků. Internet tam měli, a dokonce mu pomohli s přípravou k přijímačkám. Doma bylo bez něho ostatním ještě smutněji. Vrátil se po čtrnácti dnech. Naštěstí se přiblížily na začátku dubna Velikonoce a školní volno.

Jenže zákaz cestování mezi okresy trvá. Všichni známí mi říkají, že nikam nejedou, bojí se vysokých pokut, zůstávají doma. Rozhodnu se v poslední chvíli: Jedem! Ale ne do jižních Čech, to je moc daleko, pojedem jen padesát kilometrů, na chalupu k Roudnici nad Labem. Jula, která byla osamělá, když byl Matouš pryč, si pozvala ještě Betynku, se kterou se kamarádila dřív na základce. Také bereme čtyřletou Sáru.

Školní volno začíná ve čtvrtek, ale my jedeme už ve středu večer, auto je napakované k prasknutí. Kdyby nás zastavila hlídka, tak všechny ty bágly nevysvětlíme. Naštěstí – podle předpokladu – ve středu večer má ještě hlídka volno. Projedeme bez problémů. Pět dní Jula, Betynka a Matouš jezdí po cyklostezkách na březích Labe. Já se Sárou chodíme na hřiště, které je tu na rozdíl do Prahy otevřené. Na Bílou sobotu vezmeme Betynku v Roudnici do kostela. Nikdy v kostele nebyla, je to pro ni zážitek. Na Vzkříšení mě děti požádají, jestli se mohou vykoupat v Labi, je 4. dubna, klepu si na čelo, ale když mi Betynka slíbí, že to neřekne mamince… Nemáme s sebou plavky, a tak se teenageři k překvapení sousedů koupou ve spodním prádle. Nikdo z nich nenastydl a cestou zpátky do Prahy k počítačům nás nikdo nezastavil. Jsme šťastní, že jsme byli venku. Jaro je tady.


 

Julie Hantáková: Jarní vody. Kombinovaná technika, 15×21 cm, 2021.