LITERÁRNÍ BAŠTA

Josef Beránek (vpravo) s jezuitou Janem Rybářem. Foto Růžena Beránková

 

Knižní rozhovor je složitá práce. Co vás k ní motivuje?

Takové hovory, mají-li vydat na knížku, jsou pro mne jedinečnou příležitostí, abych se hlouběji seznámil s dotazovaným. Abych porozuměl, co pro něj bylo v životě důležité. Tou největší motivací je, že mohu vést rozhovory s lidmi, jejichž myšlenky a osudy mne zajímají. Ne že bych snad mohl nakladatelům diktovat, jaké knihy mají vydávat. Ale mohu si vybírat, s kým se do rozhovoru pustím.

První knihu jste napsal s jezuitou Petrem Kolářem, který se po roce 1989 vrátil do Čech, následovaly rozhovory s Václavem Malým, Radimem Paloušem, Janem Sokolem… Co vás první kniha naučila, v čem jste třeba změnil přístup k tvorbě otázek? Zkrátka, bylo napodruhé něco jinak?

U první knížky jsem hodně vycházel z logiky časopisových rozhovorů – snažil jsem se o kratší sevřené kapitoly zaměřené na jediné téma. Na každou otázku musela přijít odpověď. Nebo jsem otázku prostě pozměnil, aby na ni ta odpověď reagovala. Postupně jsem od tohoto přístupu ustoupil. Bylo to „řemeslně“ správně, ale mělo to svá úskalí. S podobným postupem riskujete, že namísto knihy o spletitosti života dostane čtenář do rukou dvě desítky úhledných kapitol. Životní moudrost se v nich scvrkne na pár bonmotů a chytrých citátů a celý život se vším svým napětím se najednou může snadno jevit banálním.

Ale co se s tím dá dělat? Není nakonec pokaždé nezbytné zaměřit se na určité události? Na určité rysy dotazovaného?

Ano, a v tom je možná hlavní role tazatele. Říká se, že tazatel má na úspěšném rozhovoru dvoutřetinový podíl. A to právě proto, že by měl nastavit směr. Určit klíčová témata a položit otázky, které by napadaly čtenáře. Máloco je podobně iritující jako čtení nebo sledování rozhovoru, v němž se sice otevře zajímavé téma, ale nepadnou klíčové otázky. Jako by se na ně tazatel snad neodvažoval zeptat.

Dnes jsem tedy mnohem benevolentnější k tomu, když dotazovaný odbíhá od tématu, když na otázky reaguje hodně nečekaně. Možná se tím otevírají souvislosti, které jsou pro něj a jeho generaci podstatné. Možná je to o dost důležitější než nějaké přímočaré, pohodlné čtení.

Jak rozsáhlá je kostra otázek, kterou míváte připravenou před začátkem rozhovoru?

Snažím se především vcítit do životní situace druhého, načíst si něco z jeho osobní historie i o historických událostech, které se ho dotýkaly. Na základě toho si chystám otázky. Na každé setkání si jich připravuji dvě stránky A4.

A možná ještě doplním jednu věc: otázky v knížce jsou někdy ty skutečně položené, ale jindy bývají dodatečně upřesněné nebo vložené do příliš dlouhé odpovědi. Jsou to milníky, pomáhají čtenáři v orientaci, zacilují pozornost, dodávají knížce rytmus a spád. To je jejich hlavní úloha, mají osvětlovat příběh dotazovaného. Neměly by žádným způsobem strhávat pozornost na tazatele.

Jak vypadají vaše rešerše? Asi u každého rozhovoru jinak?

Ano, je rozdíl, zda mám rozprávět s někým, kdo sám napsal více knížek, nebo s někým, kdo spíše poskytoval rozhovory. Jiné to bylo v dobách, kdy nebyl internet, a dnes. Pochopitelně se snažím, aby naše rozhovory nebyly jen jakýmsi komentářem k autorským dílům, ale načíst si knížky či rozmluvy dotazovaného pomáhá vcítit se do jeho vidění světa. A zaměřit se na oblasti, v nichž je nadčasový.

Říká se, že rozhovor může být dobrý, jen když obě strany vědí o tématu přibližně stejně. Na tom je hodně pravdy. Těžko si toho ovšem dostatečně zjistím o různých zákoutích osudů lidí o dvě generace starších, to by byla iluze. Ale bez toho, že byste o životních tématech druhého něco věděla a uměla se na ně zeptat, ho zase nedokážete otevřít. Bude mít tendenci vysvětlovat obecné záležitosti, místo aby vám umožnil nahlédnout do svého vnitřního světa, a to moc čtivé nebude.

V jakém rytmu na rozhovoru obvykle pracujete? Musí to být časově náročné pro zpovídanou osobnost i pro vás?

Ideální je, když se můžeme domluvit s nakladatelem i se zpovídaným, že budeme na knize pracovat celý rok. Osvědčil se mi čtrnáctidenní rytmus. Setkáváme se nad připravenými otázkami, které vycházejí z domluvené celkové linie rozhovoru. A z toho, co vyplynulo z předchozích setkání.

Přitažlivost knižních rozhovorů vidím v možnosti skloubit životní peripetie a nabyté zkušenosti s myšlenkami, s životní filozofií a odborností dotazovaného. Během setkání, při kterých se věnujeme mládí a studiu, se tak často vynoří i důraz patrný v pozdějším díle. To je asi na rozhovorech nekrásnější, sledovat, jak se zážitky proměňují ve zkušenosti a posléze zkušenosti v jakousi životní moudrost.

Máte nějakého autora rozhovorů jako vzor? Pokud ne, které knižní rozhovory vás opravdu zaujaly?

Řekl bych, že knižní rozhovor vlastně ani není jeden žánr. Někteří, jako Aleš Palán, píšou literární útvar více či méně inspirovaný skutečnými rozhovory. Jiní, třeba Martin Veselovský, dokážou připravit knižní rozhovor s vybranou osobností na základě čtyř nebo pěti dlouhých večerů. Ještě jiní jdou na rozhovory systematicky s předem připraveným seznamem otázek, od nichž se neodchýlí ani na milimetr. Nahrají si odpovědi a přepíšou je téměř doslova.

Nemám oblíbeného autora, ale rád čtu rozhovory, v nichž se prolíná osobní historie s reflexí doby, rozhovory, v nichž se tazatel neváhá doptat.

Je prostě rozdíl, zda rozmlouváte s lidmi, kteří byli rukojmími teroristů, uvízli v mrazu v horách nebo jinak čelili reálné pravděpodobnosti, že nepřežijí do druhého dne, s pophvězdami, se samotáři na Šumavě, nebo s filozofy či teology.

V čem přesně se tyto skupiny lidí liší?

Lidé, kteří zažili něco extrémního, často vůbec nemají slova, jak by to popsali. Populární hvězdy hovoří především o sobě, a filozofové mají naopak před očima jen velké myšlenky. S tím se musíte vyrovnat, a nejlépe tak, aby se od výsledku dotazovaní nedistancovali.

Stalo se vám to? Byl někdo z dotazovaných nespokojený s celkovým vyzněním knihy?

Naštěstí ne. Ale je pravda, že v některých rukopisech jsme škrtali celé pasáže. A v pár případech to, zpětně viděno, asi bylo spíše na škodu.

Doporučil byste nějakou zajímavou knihu, která se zabývá technikou vedení rozhovoru?

Kdysi jsem si jednu takovou knížku koupil, jmenuje se Interviews That Work (Rozhovory, které fungují). Zaujalo mne, že je možné napsat celou knihu o různých technikách novinářského rozhovoru. Hodně jsem z ní pak čerpal, autorkou je Shirley Biagi, americká novinářka a profesorka na Kalifornské univerzitě. Ta knížka byla praktická, plná zkušeností a důrazu na empatii. Což je myslím nakonec ta nejdůležitější věc – nalézt vhodnou míru přímočarosti otázek nebo ještě spíše klíčová slova, která vám dokážou odemknout dveře důvěry. Ujistí dotazovaného, že právě vám může svěřit, o čem doopravdy přemýšlí.

A co nějaká vlastní zásada? Máte svoje pravidlo, které si při vedení rozhovoru pravidelně připomínáte?

Knihy jsou dnes spotřební zboží, k narozeninám se dává dort, kytka nebo láhev a knížka. Ale přesto mám ambici, aby si moje rozhovory lidi nechali, aby měli chuť se k nim vracet. Ty knihy budou dobré, jen když se nám podaří zachytit, proč jsem si ty lidi k rozhovoru vybral. Když se nám podaří vyjádřit něco nosného, o co se mohou v životě opřít i čtenáři. Každá kapitola musí začít nějakou událostí, příběhem, a vyústit do obecnějšího závěru. Ke knížce s navršenými historkami bez reflexe se vracet nebudete, kniha plná mouder je od sedmé stránky otravná.

Dobrodružství pobytu vezdejšího, Vzdálená Evropa, Nebát se a nekrást, Odvaha ke svobodě… V jaké fázi práce vznikají názvy vašich knih? Až v samém závěru? Nebo už v průběhu rozhovoru, protože představují i určité vodítko pro jeho směrování?

Název musím znát už někdy v polovině hrubého rukopisu. Už proto, že na to tlačí nakladatelé kvůli propagaci. Ale především je důležité to, co jste naznačila: nadpis musí nějak „hrát“ s vyzněním knížky, rezonovat s jejím nasměrováním. Sebetlustší kniha nepostihne celou osobnost dotazovaného. Dobře zvolený název by neměl jenom přitáhnout pozornost čtenářů, je i klíčem k tomu, na co se spoluautoři soustředí.

K rozhovorům si vybíráte lidi různých profesí – kněze, pedagogy, filozofy… Mají něco společného?

Řekl bych, že ano – živou křesťanskou víru. Jezuita Petr Kolář jednou řekl, že nejhlubším důvodem pro víru je nakonec to, jak se projevuje v životech druhých. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale myslím, že právě pro svůj opravdový přístup k víře a k životu mne všichni ti disidenti, emigranti a internovaní a věznění chlapi zajímali…

Josef Beránek při besedě o knižním rozhovoru s Janem Rybářem, Velehrad, listopad 2019. Foto Aleš Vitalík