Jak jsou Francouzi hrdí
Před 4 lety ·· Kateřina Segešová
To, že jsou Francouzi národ hrdý, vášnivý a se srdcem revolucionářů, ví každý. Je ale zajímavé vidět konkrétní důsledky těchto jejich vlastností v praxi. Hrdost se projevuje mnoha způsoby. Mezi ty hlavní patří třeba to, že Francouzi se prostě nechtějí naučit žádný cizí jazyk, a hlavně ne angličtinu. Ve škole jim to trochu nutí, ale ne zas moc, oni něco pochytí, ale taky ne moc, a pak když jsou dospělí a narazí na realitu multikulturní Paříže, dokážou z této své neschopnosti dorozumět se udělat projev národní hrdosti. Jako třeba moji kamarádi Jules a Gaël.
Je třeba zmínit, že oba jsou na francouzské poměry pořád hodně světoví, bydlí s mezinárodními studenty v univerzitním městě, kde je hlavním jazykem angličtina a osmdesát procent obyvatel tohoto ubytovacího zařízení jinak nemluví. Jules je však pracovitý a přičinlivý a dokázal si mezi těmi dvaceti procenty vypátrat kamaráda Gaëla z Bretagne, izolovat se s ním, pomlouvat Američany a ostentativně na všechny v kuchyni mluvit francouzsky.
V posledních dnech karantény, kdy se už několik týdnů nemůžou vídat se svými pařížskými přáteli, se začalo stávat, že Jules a Gaël ustupují a pokoušejí se komunikovat anglicky. Tyto rozhovory jsou vždycky velmi rozvláčné a skoro vždy končí nepochopením. Jules i Gaël sice mluví trochu anglicky, ale pořád to zní, jako by mluvili francouzsky. Druhé straně potom trvá i několik vteřin, než si uvědomí, že byla oslovena. Když se dostanou přes rozpačitý začátek, nepřichází žádná úleva, spíš naopak. Kluci (stejně jako všichni Francouzi) nemají rádi písmeno „h“, a tak ho prostě nevyslovují a obecně ho úplně ignorují. To předpokládají i u ostatních. Když ho pak někdo vysloví, jsou zmateni. Třeba můj soused Kenny z Bostonu tuhle přišel do kuchyně a během otvírání dveří pronesl: „Jesus, I am so hungry.“ Jules i Gaël chtěli být výjimečně milí a začali se ptát: „But what they did you?“ Kenny samozřejmě nic nepochopil, zastavil se a čekal, jak to kluci rozvedou. Gaël pochopil, že Kenny je ztracen, a přispěchal na pomoc: „Why are you angry? What appen?“
Kromě toho, že poslouchat Francouze mluvit anglicky je dobrodružství, je to i pastva pro oči. Hrozně u vyslovování těch anglických slovíček trpí, dokonce jsem sama sebe několikrát přistihla, že mám v tváři bolestný výraz, když je poslouchám. Jejich utrpení je tak zjevné, že se ho člověk musí zúčastnit. Kenny, protože se pořád ještě nenaučil frenčliš, stále nepochopil, k jaké záměně došlo. Hrdinsky jsem tedy zasáhla a klukům přeložila: „Il a faim, il nʼest pas fâché.“ Má hlad, není naštvaný. To už se zorientoval i Kenny a rozesmál se.
Jediný, kdo se nesmál, bylo francouzské duo. Jules se tvářil znechuceně a Gaël vrtěl hlavou: „Quel langage stupide.“