LITERÁRNÍ BAŠTA

„Znáte z televize!“ románu nepřísluší

Vítaným poznávacím znakem je otřepaná výchozí situace (zatímco první řada Temného případu svedla dohromady nesourodé duo detektivů, krvavý útěk do texaského města společně podnikají takřka vyžilý zločinec s osobitou morálkou a nepravděpodobná „dívka v nesnázích“, začínající prostitutka). Pizzolatta přitahují obnošené látky a schematické figury, obojí však většinou pitvá natolik důkladně, že i ve zdánlivě mrtvém těle příběhu naráží na dostatek živých nervů, z nichž mezi ty nejvýraznější patří komplexní ústřední charaktery, precizní výstavba děje a s tím související neočekávaný vývoj událostí.

Bohužel postavy Galvestonu své stereotypní vzory nikdy nepřerostou a jejich společná cesta za novým životem a do hloubi vlastního nitra velmi rychle nabere předvídatelný směr. Dokonce i autorovo oblíbené vyprávění ve více časových rovinách je tentokrát na obtíž a neplní svou funkci – fabuli nečiní vrstevnatější, ale naopak ještě o kus čitelnější; v tomto případě by bylo daleko vhodnější uchýlit se k lineárnímu způsobu vyprávění, které by čtenáři o něco znesnadnilo odhadování dalšího vývoje událostí.

Těžko si při čtení románu představit, že se autor nedlouho po jeho vydání vyprofiloval jako velmi schopný scenárista. Ve svém debutu totiž nemá cit pro rozsáhlost a načasování scén a nepozná, který dialog zní ještě přirozeně a který už šustí papírem, a to i přesto, že některé rozhovory probíhají jen v mysli ústřední postavy. Namísto kauzálního řetězení událostí a postupného vyhrocení konfliktu mezi zabijákem Royem a jeho bývalými zaměstnavateli, tedy atributů typických pro filmový thriller, Galveston skýtá řadu dějově nepodstatných odboček a soustředí se převážně na úvahy hlavní postavy.
 

Svět bez morálky, naděje a autenticity

Nelze samozřejmě Pizzolattovi vyčítat, že se v jiném literárním druhu snaží o jiný přístup a že těžiště vyprávění v jeho debutu netvoří dramatický oblouk a dialogy, nýbrž vnitřní monolog protagonisty. Jenomže nedokázal věrohodně zachytit duševní život apatického zločince ani jeho následnou proměnu v člověka, který se na sklonku života rozhodne vylepšit svět dobrým skutkem. Přestože nahlížíme do jeho myšlenek, veškerá Royova rozhodnutí působí uměle a nemotivovaně. Vykreslení trojrozměrné figury navíc brání fakt, že Roy je do jisté míry archetypem ledabylého drsňáka, co se vyhne každé vystřelené kulce a mezi chuchvalci krve občas vyplivne i sarkastickou repliku.

Podobně nepřesvědčivá je i patrná snaha popsat odvrácenou stranu amerického Texasu, plného zapadlých neudržovaných uliček, proudícího davu anonymních podezřelých existencí a všudypřítomné bídy. Jediného uznalého pokývání čtenářovou hlavou se tak Pizzolattovi může dostat pouze u dvou kratičkých akčních pasáží, v nichž se konečně projevuje onen zdatný scenárista, schopný maximálním důrazem i na ty nejnepatrnější děje a jejich vzájemnou provázanost vytvořit přehlednou, vzrušující a funkční černohumornou situaci. Nic Pizzolatto by měl tedy raději zůstat u televize či filmu, jako prozaik vytvořil podprůměrný a naprosto zaměnitelný brak, jehož většina složek působí opotřebovaněji než plíce hlavního hrdiny prolezlé rakovinou.