LITERÁRNÍ BAŠTA

Pro své nové příběhy zvolil Juraj Červenák odlišnou formu. Vyzkoušel si, jak by mohly jeho postavy fungovat samostatně, bez vzájemné interakce. Jak si poradí síla bez rozumu a naopak. Já jsem naproti tomu pro svou recenzi zvolil formu srovnání těchto dvou knih, neboť oba příběhy jsou svým rozsahem a příklonem k akčnosti a dějovosti spíš novely, odehrávají se ve stejném časovém období a postavy na sebe v omezené míře vzpomínají a poukazují, než se jejich osudy znovu propletou u dalšího společného případu. Oba jsou nabité akcí, ale zase si tolik neužijeme vyšetřování a poctivé detektivní dřiny.

Z pomyslného souboje obou „jednohubek“ mi lépe vychází Barbaričův Vlk a dýka. Uherské (nebo slovenské, díváme-li se na současnou mapu) Sitno je podmanivé a hrad loupeživých rytířů i pověst o bezhlavém Konrádovi a skrytém pokladu dotvářejí dokonalé fantastické pozadí. Zásadním formálním prvkem (který už se později v Lese přízraků neopakuje) je přechod do ich-formy. Nedokážu říct, jestli se mi nová vypravěčská perspektiva zamlouvá víc, ale musím připustit, že Barbaričovy vnitřní monology, respektive často jen dovětky a osobní komentáře, fungují skvěle a cíleně kontrastují s promluvami, jež jim předcházejí. Mrzoutský Stein mi – snad ne překvapivě – nechybí, Jarošův chladný úsudek a zabijácké instinkty by se – jak ostatně připouští i Barbarič – několikrát hodily. Roli „Watsona“ tentokrát zastává sestra ztracené kastelánovy dcery Agáta, která zároveň obstarává důležité (skoro už červenákovské, chtělo by se říci) erotické dusno. Autorovi se velmi dobře daří budovat napětí, jak to detektivní, tak milostné, a můžeme se jen domýšlet, zda se sukničkář Barbarič konečně neuvolí k vážnějšímu vztahu. Oproti předešlému vídeňskému případu a taktéž následujícímu trutnovskému potěší příjemně gradující závěr.

V Lese přízraků se ocitáme na Steinově panství, v trutnovské krajině pod Rýchorami, na hrádku Stříbrná skála, který rytíř a hrdina od Dotisu dostal za své služby říši. Nejen pro mě tedy přívětivě známé prostředí Podkrkonoší, které o to víc překvapí po velikánech, jako byla Praha nebo Vídeň. Jakmile se začnou povídat zkazky o krvežíznivém Rübezahlovi, který zde má ještě daleko k vlídnému a dobrotivému ochránci krajiny, hor, lesů i zbloudilých pocestných, jsme doma.

Akční úvod v honbě za ukradeným seletem je vystřídán vhledem do Steinova rodinného života a my konečně vidíme tuto postavu i jinak – jako otce, manžela, člověka, který překvapivě vládne i jinými zbraněmi než mečem a pistolí. Zatímco v sitenském případu musí notáři Barbaričovi vypomoct panna Agáta, zde nahrazuje Barbaričův analytický mozek Bohdan Jaroš. A právě jemu se dostává největšího prostoru a charakterového vývoje. Je hláskem v pozadí, ozvěnou naší přítomnosti, která zpochybňuje nadsazené, zveličené historky a demytizuje lidové pověsti – tentokrát tu o mrtvých z lesa duchů nebo tu o děsivém horském běsu Rübezahlovi, který trhá své oběti na kousky. Od minulého případu sice kaprál povýšil na seržanta, ale spolu s hodností získanou za své vyšetřovatelské úspěchy si v duši nosí i hrůzy spáchaných hříchů a trpívá nesnesitelnou fyzickou bolestí, která snese srovnání se Steinovým ozývajícím se kolenem, pochroumaným ve válce s Turky. Už není jen chladným „terminátorem“, jak ho mnozí viděli po zkušenostech z prvních případů, ale velmi citlivou lidskou bytostí, která se pod mnoha slupkami pečlivě skrývá. Paralyzující bolest, která jej opakovaně stíná silou katovské sekery, vzpomínky na ty, jež podrobil právu útrpnému, vidiny mrtvého otce a jiné přeludy, které ho pravidelně navštěvují, z něj postupně činí až hamletovskou či – zalovíme-li v nedávné popkulturní minulosti – houseovskou figuru.

Závěrem začíná být trochu podezřelé, že kam jen se hrdinové hnou (tentokrát o vlastní vůli, nejsou přivoláni k nevyřešenému případu), tam se rodí nevysvětlitelné záhady a kupí mrtvoly. Naštěstí máme prozatím ještě daleko k takovým Vraždám v Midsomeru, kde už je více mrtvých než živých, nebo k případům Jessicy Fletcherové, která už se připletla k tolika zločinům, že je nad slunce jasnější, kdo je jediným možným pachatelem. A můžeme se alespoň opřít i o skutečnost, že raný novověk (trutnovský případ se odehrává na Vánoce roku 1599) nebyla zrovna bezpečná doba pro život.