LITERÁRNÍ BAŠTA

Stein tiše chroptěl a posledním zbytkem vůle zápasil s mdlobami. Víčka se mu chvěla a ve škvírách mezi nimi bylo vidět jen bělmo. Zdálo se, že to nezvládne, ale vzápětí rozevřel oči i ústa dokořán a hltavě zalapal po dechu. Hnaný výbuchem světla v mysli se pokusil i vstát, ale zapomněl na koleno, opřel se o ně příliš velkou váhou a bolest ho okamžitě poslala zpátky k zemi. Jen tak tak, že se mu zase nezatmělo před očima.

Chvíli se vzpamatovával, otřesený a zmatený. Pak se chopil kmene buku, který rostl v oblouku nízko nad zemí, a vytáhl se do sedu. Opodál zahlédl svůj palaš a natáhl se po rukojeti.

Docela blízko něco zachřestilo. Kapitán popadl meč, zdravou nohou se odstrčil po zadku dozadu a zvedl zrak.

Šustění a chrastění zaznělo znovu. V mlze před Steinem se rýsovala silueta. Nejdříve by odpřisáhl, že je to jeden z křivých stromů ověšený chumáči provazovky, ale postava vykročila k němu a vystoupila z oparu.

Nad kapitánem se tyčil neobvykle vysoký muž s dlouhatánskými vousy a vlasy, v primitivním oděvu z hrubě sešitých kožešin, některých už úplně vylínalých, na hlavě klobouk se zmačkanou stříškou ozdobený prostou jedlovou větvičkou. Celý by ověšený náhrdelníky a amulety z kostí, ptačích per, dravčích zubů, drápů a všelijakých dřívek vyřezávaných do podoby ryb a lesní zvěře.

Stein proti němu pozvedl hrot meče, ale obr si významně přehodil z dlaně do dlaně hůl, o kterou se při chůzi opíral. Byla vyšší než on sám a na konci tlustá a sukovitá, že by s ní mohl louskat lebky jako křepelčí vajíčka.

Stein sklonil palaš.

„Rübezahl,“ vydechl.

Neznámý si ho změřil malýma očkama, divoce planoucíma zpod huňatého obočí.

„Pojď,“ řekl. Hlas měl divný, jako by byl opilý nebo jinak zpomalený.

Stein na něj nechápavě zíral. Snažil se zachytit z lesa zvuky blížícího se Jaroše a Kazdovy jednotky, ale neslyšel vůbec nic.

„Vstaň,“ vyzval ho strážce hor znovu.

Stein ještě chvíli váhal, ale pak zapřel palaš hrotem do země a pomalu se zvedl. Koleno bolelo, ale ne víc než před pádem a kapitán se bez větších potíží udržel na nohou.

„Pojď,“ zopakoval přízrak a otočil se k němu zády.

„Kam?“ zeptal se kapitán.

„Ten zajatec.“

Steinovi se rozšířily oči. „Zajatec?“

Neznámý se ohlédl. „Mladý muž. Spoutaný. Pod zemí. Pojď. Na pomoc.“

S tím se vydal mezi stromy a Stein musel vykročit, pokud ho nechtěl v sychravém šeru ztratit z dohledu. Kulhal, ale dařilo se mu s obrem udržovat krok. Pod zemí? Vzpomněl si na dopis, v němž Adam Zilvár hořekoval, že už možná neuvidí denní světlo. Nepochybně zde byla souvislost.

Stále neslyšel Jaroše a ostatní. Tak moc se od nich vzdálil? Anebo už překročil hranici mezi světem živých a královstvím duchů? Co když si při pádu z koně zlomil vaz a teď bloudí na pokraji záhrobí? To by vysvětlovalo, proč je jeho průvodcem strašidlo z pohádek.

Ne. Bolest v koleni mu připomínala, že je stále mezi živými. Anebo to nic neznamená? Zamyslel se a zaskřípal zuby. Může noha bolet i po smrti?

To by ho strašlivě nasralo.

(rh)