LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

„Hříšník jsem, ale pes jsem nikdy nebyl“

Před měsícem ·· Daniela Iwashita

Literární bašta uvádí dva dopisy Jakuba Demla Janu Amosi Vernerovi z let 1940 a 1957

Před 143 lety se narodil Jakub Deml. Když se letos vzpomínalo šedesáté výročí jeho úmrtí, někteří publicisté se spolehli jen na obzor wikipedického hesla oplývajícího mnoha nepřesnostmi a omyly. K tomuto básníkovi nevede jiná cesta než pozorné a souvislé čtení jeho knih a textů – početných, ne vždy dostupných, a navíc z posledního dvacetiletí jeho tvorby téměř výhradně rukopisných. Vzhledem k tomu, že rukopisy i mnohé dopisy ještě dlouho nebudou dostupné v knižní podobě, ukázky z Demlových neznámých kratších textů z různých období nyní zveřejníme na webových stránkách Literární bašty Dobré češtiny.

Dva následující dopisy Janu Amosi Vernerovi (1909–1962) vulgo Skautíkovi, evangelickému duchovnímu, který v první polovině třicátých let vydával básníkovy knihy a vedl mu nakladatelskou agendu, pocházejí ze čtyřicátých a padesátých let 20. století. Tehdy se Deml postupně publikačně (ne však spisovatelsky) odmlčel, zčásti nuceně a zčásti z vlastního rozhodnutí. Oba dopisy osvětlují okolnosti tohoto odmlčení a vyjadřují Demlův vztah k ideologům různého zabarvení i zřetelnou neochotu s nimi spolupracovat.

Rozsáhlý soubor dopisů Jakuba Demla Janu Amosi Vernerovi je uložen v básníkově osobním fondu v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Připojená fotografie pochází z archivu editora Petra Holmana.

1. února 1940

Milý Skautíku,

vánoční tisk Tvé choti je knížka dobrá a liší se od vánoční a dámské literatury ostatní (tedy v Protektorátě) tak naprosto jako Panenka Pavly Kytlicové; myslím, že Tvá paní tento dětský očistec Naší mamičky velmi poctivě tj. bolestně spoluprožívala, na její práci to vidím.

30. I., tedy předevčírem, měl jsem v Medřiči „večírek“, dvě hodiny jsem četl z kroniky našeho rodu (z Mohyly, Tepny, Hlasu) a i podle voxu populi i podle novin úspěch prý to mělo nadřádný, přišli prý tam i farizeové (fašouni a hezouni), začali dělat vtipy a poznámky, tam vzadu, ale potom prý i ti se se mnou smáli – já také tu a tam řečnil exabrubto, taky jsem zpíval – – A bylo tam mnoho i dělníků, řemesníků, živnostníků, ovšem i studenti, i vůdec NS továrník Jelínek s paní (obrmilionáři, kteří mi vracejí knížky – – –) a p. ředitel „Světlé“, i ředitel reálky, i školní okresní inspektor – i starosta města P. Fr. Procházka, dal slečně Rose 160 K, celý svůj Tašngeld, on všecko rozdá – a vzadu i dva nejmladší kaplani, jinak žádný klérus a žádný úřad – p. hrabě Podstatzky-Lichtenštein se omluvil a poslal svého zástupce, ředitele své hydrobiologické stanice dr. Černajeva (Rusa) a podle všeho se to vrchnosti naší moc líbilo, neboť hned druhý den nato poslala mi panská pila fůru drtin pro ta naše drtinová kamna – – –

Druhá novinka: Prodal jsem Rodiče a děti Elku, dostanu 2 K z exempláře a vyjde to ve dvou dílech, letos díl první v 10 000 exem­plářích, v prázdninách – – –

Třetí novinka: Melantrich chce vydat mé „básnické dílo“, ale teprve budeme na to dělat rámec, tento měsíc chce za mnou přijet z Melantricha redaktor Träger, tak nevím – buď, anebo – – – peníze, peníze, peníze – – –

Čtvrtá novinka: Moravská smečka fašistická nabízí mně jakési ministerské křeslo (kult a osvěta) českohenleinovské, za spolupráce s německými úřady a s vůdcem Adolfem Hitlerem. Bůh milý ví, jak jsem k této nejhorší urážce přišel. Ale „jsme imunní proti každému jedu“ a na jednašedesátileté kůži už docela nic nezáleží. Sláva Panně Marii a – také sláva Jeho Svatosti Piu XII.! Hříšník jsem, ale pes jsem nikdy nebyl.

Pátá novinka: Kryl mne skrze advokáta dr. Resslera z Prahy žaluje na 45 000 K + úrok a splatno do čtrnácti dní všecko! Jinak budu fantován, zabaven, prodán sakumpak. Stání je 14. února 1940 u krajského soudu v Jihlavě v porotní síni – – Proti sobě mám jediného, úhlavního svědka: svou poctivost – přátelství – důvěřivost. Bude mne zastupovati v té Jihlavě JUDr. Josef Victorin, advokát z Lipníka n/Bečvou.

Já myslím, milý Skautíku, že těch „novinek“ tasovských máš tentokrát už i sám dost.

Pozoruj, co se bude díti – – –

Děkujeme Tobě i paní Božence za všechnu věrnou lásku a – Bůh s Vámi – Pán s Námi!

Jakub Deml

27. IV. 57

Milý Jene Skautíku,

tak Ti cestou otvírají už i dopisy a nečekají na Poslední soud, kdy všichni vstaneme nazí před tváří Hospodinovou a každá nešlechetnost i sláva bude na bíle dni.

Jak Ti tedy psát, aby to panu Čmuchalovi bylo stravitelné?

Myslím, že Tě bratr Samuel informoval o novém tažení proti mé samotě a proti mému mlčení. Je v Praze skupina lidí, kteří mne mají rádi, a proto by mému dílu rádi pomohli na svícen veřejnosti. Mezi těmito lidmi je právě Samuel. Nejprve prý by se otisklo několik mých básní v Novém životě, potom by vyšel nějaký článek od Nezvala, potom nějaká antologie atd. Není pochyb, že Samuel i Nezval jisté partie mé tzv. tvorby milují a přáli by si zjevit také jiným očím a uším – jenže proti jejich přání a vkusu jistojistě by mého jména bylo zneužito. Tobě nemusím vykládat, jak a proč. Mé knihy jsou ze všech knihoven vyloučeny, čili na indexu, ještě k mým pětasedmdesátinám dostaly všechny redakce intimatum, že mé jméno musí být naprosto potlačeno, což Samuel neví, a Nezval sám potom mi řekl, že k tomu jubileu mně gratulovat se styděl, za takových okolností – –

Vycházení mých Souborných spisů bylo zakázáno, proto svazek druhý již nevyšel –

Ale to všechno je jaksi vedlejší, a kdo by mne haněl za to, že tím netrpím? A jsem takový sám? Když na hříšti hrají kopanou a půl milionu lidí se na to dívá, který hudební dirigent by se tam odvážil přednést Křížkovského Utonulou? Počkejme, až na sto let zmlkne poslední amplion, anebo v Ohňové zemi se najde tiché místečko pro pět lidí majících uši k slyšení. Ostatně, kdo se vyrovná Otokaru Březinovi, a ten mlčel přes dvacet let – a také je na indexu, a jeho dílo se opisuje jako svého času Lešetínský kovář.

Když se kola zastaví,

vyhrňme si rukávy –

Cožpak náš Kléma,

ten má pod čepicí!

Frištenský prý nedávno umřel, udušen vavříny, ale Zátopkovu podobiznu jsem viděl v londýnském Daily Workeru, tedy nedávno.

V sobotu před Nedělí květnou dopoledne opouštěl jsem nemocnici a doprovázela mne ta maličká ošetřovatelka Štěpánka, že mi k bráně ponese tu napěchovanou aktovku. Bylo dobře, že šla se mnou, protože po druhém chodníku proti nám odnášeli nějakého pacienta, kterého bych si byl nevšiml – takových pacientů odnášejí co chvíle. Ale Štěpánka zvolá: Jejda, to je ten váš příbuzný Josífek z chirurgie! Nesli jej na oční oddělení. Chvátám za ním, ale už ho měli za dveřmi, i čekali jsme, až ho ponesou zpátky.

Tento Josífek má patnáct let a je synem mé neteře Marty Vrbové, dcery mého bratra poštmistra, dej mu Pán Bůh nebe. Jel na kole do Oslavy pro holuba a vzal na to kolo i spolužáka Hejátku, vnuka našeho kostelníka. Jeli z toho kopce nad Jelínkovým mlejnem a tam pod sv. Josefem kolo se jim rozsypalo (zlomila se tyč) a oni vrazili hlavama v tom prudkém letu do silnice (teď se říká vozovka) a tak zůstali omráčeni v tratolištích krve ležet, s proraženými lebkami, až je tam našli a odvezli do nemocnice. Čtrnáct dní byli v bezvědomí. Hejátko se probral spíš – hůře to dopadlo s Vrbovým Josífkem…

Když tedy Josífka odnášeli z toho očního oddělení, zastavil jsem venku nosiče a povídám: Josífku, co tady děláš? A Josífek v údivu a velké radosti zvolal:

Stréčko!

Byl by rozpřáhl náruč, jenže byl celý omotán houní. Jářku: Josífku, já odjíždím z nemocnice, co vzkážeš domů? On: Že ste hodné! Já: Te seš take hodné. – Josífek po malém zamyšlení a jako pod sordinou: No, déme tomo! – Nosiči byli netrpěliví, projevili to (byla sobota), vystrčil ruku, stiskl jsem mu ji a – tak jsme se rozloučili. Nesli ho zas do chirurgického pavilonu.

Druhý den při mši sv. zvláštním způsobem jsem vzpomněl na jeho děda.

Ten chlapec mne ve svém životě uviděl ponejprv. Bylo k tomu potřeba jeho smrtelného zranění – a té samoty. Já řku ponejprv, ač mne vídal každý týden… Pro mne, jako pro něho, bylo to zjevení… Tak nějak se uvidíme, bude-li Bůh milostiv, při vzkříšení mrtvých… Co je proti tomu všechno publikování mých „básní“?

V nemocnici za těch dvanáct dní jsem ztratil dvě kila na váze. Doktor mi řekl, že musím jíst hodně libového masa, málo chodit, víc ležet a sedět. Nemusil to ani říkat, už i chůze po zahradě mne unavuje. Srdce. Těžko dýchám – Slábnu. Anni aetatis nostrae septuaginta anni. Si in potestatibus, octoginta anni. Amplius labor et dolor. To už je…

Pan Timotheus Vodička odjel do Olomouce k úřednímu projednání pozůstalosti. Dá tam trochu do pořádku svůj domek a zahrádku a zas se vrátí do Tasova, kde prý si ponejprv po tolika letech zas vydechl a odpočal… Ale práci si s sebou vezme. Překlad nějakého klasika ze španělštiny. Balmesa.

Máme nového psa. Štěně „vlčáka“ (křížence z voříšků, von Wölfling) – Juříček mu zrobil novou boudu. Jen Štefinka, kočka čínskomandžurského prapůvodu, na něj syčí a vrčí, a to právem – jako první osoba domu.

A tak Vás oba

chraň Bůh!

JD

Štítky: Deml