LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Filozofie pohrdání školou

Před 28 dny ·· Kamila Míková

Matoušův kamarád Ondra Kabát nezvládá v sedmé třídě distanční výuku. Nebo ne nezvládá – on na to totálně kašle. Jeho rodiče jsou rozvedení a on je ve střídavé péči. A ani jeden z těch rodičů není zrovna studijní typ. Jeho matka Gábina má poštovní průmyslovku s nástavbou, otec je vyučený topenář, ale dělá automechanika, má autodílnu. Pro otce je škola to úplně poslední. K čemu škola? Kluk půjde dělat k němu do dílny a hotovo. Na škole nezáleží. Gábina by byla ráda, kdyby kluk měl maturitu, ale ten poslouchá jen to, co říká táta.

Škola Ondru nezajímá. První pololetí covidu se to tolerovalo. Ale pak začalo být připojení do výuky povinné. Jenže ani jeden z Ondrových rodičů nebyl schopen dohlédnout na to, aby se Ondra opravdu připojoval. Úkoly – a učitelé jich dávají hodně – prostě nedělal. Písemky ignoroval. Na většinu výuky se jednoduše nepřipojil. A protože má střídavou péči, tak mu to procházelo docela dlouho. Před Vánoci začala třídní učitelka oba rodiče bombardovat stížnostmi a výhrůžkami, že kluk propadne. V lednu se to podařilo nějak zaretušovat, Gábina přišla do školy. Nakonec nepropadl, měl na vysvědčení čtyři čtyřky. A myslel si – dobrý, mám zas na půl roku klid, před vysvědčením se to zas nějak ukecá. Ovšem matka si jeho sezení u počítače začala víc všímat a teprve teď – po roce covidu – začala zjišťovat, že jeho počítač má technické problémy, že mu vypadává kamera a internet. Na otcově počítači by to sice bylo lepší, ale tam zas otec na kluka nedohlédne, protože nemá home office, opravuje auta v dílně.

Třídní učitelka – češtinářka – už z Ondry Kabáta vyšiluje. Kluk si jejích zadání nevšímá, a když už pošle úkol nebo písemku, tak zásadně po termínu, takže jí se to ani nezobrazí. – Tady musím poznamenat, že když nějaký úkol nebo písemku poslal, tak to bylo proto, že jsem Gábině poslala esemesku, že nějaké zadání je a ať na Ondru dohlídne. Jenže Matouš mi pak začal říkat: „Nepiš jí, neotravuj toho Ondru, on na mě bude naštvanej!“

Ondra Kabát není hloupý kluk. Ale rodiče po něm nikdy nic nechtěli, nikdy nemusel dělat něco, co se mu nelíbilo, kromě povinné školní docházky. Díky tomu, že se do školy musel dostavovat, prolézal třídami celkem bez problémů. Vždycky pochytil při výuce dost, aby byl v klidu. Jenže připojovat se na distanční výuku – to už chce po žákovi nějakou aktivitu, vědomí povinnosti, sebezapření a odpovědnost. K tomu ovšem Ondru nikdo nikdy nevedl, plus otec dával najevo, že školou pohrdá.

Řekněme si mezi námi – také je to jistá životní filozofie, která nemusí být úplně vedle, pokud žák bez problémů a s minimální námahou základní školou proleze. Vlastně mám pro to jisté pochopení. Pro pana Kabáta a jeho syna je škola nutné zlo, kterému se nedá vyhnout, ale které se dá velmi dobře a beztrestně odfláknout.

Každé všední ráno odcházím z domu ve chvíli, kdy mé dvě děti usedají k počítači a z obrazovky se začnou ozývat hlasy učitelů. Vracím se po poledni a děti mezitím už s výukou skončily a ještě stačily uvařit oběd – střídají se ve vaření po týdnu. Není to jen utrpení pro žáky, kteří přes videohovor učební látku špatně vnímají. Z hlasů učitelů cítím, že se vesměs opravdu snaží je něco naučit a že ani pro ně to není lehké. Pro pana Kabáta a jeho syna Ondru je však distanční výuka rána pod pás. Podraz. Filozofie pohrdání školou tady selhává, konec svobody. Už si tě našli! Online výuka, nebo život, Ondro Kabáte! Vzdej se!