LITERÁRNÍ BAŠTA

Již na začátku sbírky můžeme tento přístup předjímat: nezájem, apatie, neúcta a necitelnost jsou tu nosné motivy. První část sbírky, příhodně nazvaná Ďáblice, je jakýsi průřez násilí v Československu, zavěšený na drobných příbězích (ne)známých postav historie. Příhodné pojmenování proto, že jeho význam neevokuje pouze pekelníkovu nevěstu, která si nemilosrdně pohrává s bezvýznamností lidského života v rámci celku světa, ale též jako odkaz ke konkrétnímu místu – ďáblickému hřbitovu, kde se v současnosti nacházejí mrtví odpůrci obou totalitních režimů, ale i nacističtí a komunističtí zločinci. To vše nastoluje atmosféru zmaru, nicoty a zániku, která v Doležalově podání dostává mytologické kontury – nejen přítomností biblického proroka Ezechiela, ale i naléhavou dikcí veršů: V zatopeném městě / na zasněžené vyvážce / nad vybagrovaným hřbitovem / do tmy káže Ezechiel: / Znovu se kosti do trupů sestavte / maso ať vás drží, páteř vzpřímí.

Výpověď jde až na dřeň a pod povrch věci – snad toto přirovnání nikoho nepohorší, zvlášť když se sbírka jen hemží motivy kostí, zhanobených zbytků těl a na ně dopadající hlíny: Sněží do důlků očnic / sněží do lebečních misek / vápník a cínová voda a bahno / sněží na lopatky sněží do pánevních mís.

Třeba i vkládání střípků dokumentů – například ohledacího protokolu – svědčí o básníkově vůli vzdorovat pomíjivosti času a lidskému zapomínání, které se dříve nebo později dotkne, byť ne vždy absolutně, každé lidské existence. Dvě lebky se z hromady skutálely do kopřiv / k vlhkým lupenům křenu / lebky mého praotce / a pramatky. / Bagrista na chvíli vypnul vehikl / v kabině rozbalil svačinu / šel se vymočit ke kostelní zdi.

Temného ladění se drží i druhá část sbírky s názvem Pra(ch), upomínající na věci zaniklé a minulé. Šum večera nese světlo od hřbitůvků / spouštějí tam do skály / to není jako u nás na Pasekách / černozem tam mrtví žebrem orají. První básně vyvolávají očekávání, že si formou a vyzněním budou podobné s těmi, které se nacházejí v Ďáblici, ale není tomu tak. Proměňuje se básnický hlas: František čte – Buď ohnivým šípem co vzhůru letí – / z věže zazvoní, k jídlu učitel odvádí děti / v trávě ostny, slupky. Doma umírá Bohumír. Básnický mluvčí nás seznamuje s postavami, které mizí z jeho života, dále s osaměním, nejistotou a zraněními, která v nás zůstávají ve chvíli, kdy odcházejí naši blízcí, ale která si odnášíme s sebou posléze na onen svět. Vyvěrající vzpomínky vyvolávají potřebu obšírnějšího popisu a detailů, proto i básnický hlas ztrácí na emocionální naléhavosti a uchyluje se k pozorování konkrétních situací; jakoby nezúčastněn, odcizen dění, i přesto, že se ho bytostně dotýká.

Světy živých a mrtvých se v této části několikrát prolnou; oživlé kosti, které prorokuje Ezechiel, tu mají spíše podobu oživlých duší, navracejících se mrtvých, po nichž zbude pouze pocit ztracené a nenahraditelné blízkosti – už jen proto, že v aktuálním snu či vzpomínce vystupují tak, jako by nás opustili teprve před chvílí. Druhá část tak plní funkci jakéhosi intermezza mezi první a třetí částí.

Všechny zmíněné dojmy sílí právě v poslední části, pojmenované Jámy, a to hned v uvozující monologické básni, která napodobuje proud řeči konkrétního člověka a zároveň přejímá formu deníkových zápisků. Sledujeme další dějinnou rekonstrukci – ukotvení míst z básníkova kraje a jeho obyvatel, jakými jsou například hrobař či zvoník. Zároveň však jsme již svědky velkého citového pohnutí. Nejde tu už o osoby neznámé či blízké, ale smrt se dotýká přímo té, která básníkovi darovala život – milované matky. Blízký vztah k ní a citová pouta se umocňují tím, jak postupně strádá a chřadne, připomínkami, v jakém sledu rodina její odchod prožívala, nebo reminiscencemi z rodinné historie, zažitých rituálů, tradice rodu. Je zde v několika momentech brilantně zachyceno, že příroda v úzkostných chvílích promlouvá k člověku najednou velmi odlišně: My všichni: Amen. Odjížděli jsme odpoledne. Praskají ledy / na řece. Plují jak čepele, žiletky. Samostatnou osu tvoří též sny, v nichž se matka navrací do domu a komunikuje s živými, a pak se nanovo vytrácí, aby po ní zbyl jen mlhavý opar.

Ezechiel v kopřivách nejvíce staví na úvodní části, ale je sbírkou promyšlenou, kompaktní, oslovující a naléhavou, která se navíc cyklicky uzavírá prorokovým vystoupením – básněmi nadepsanými Ezechiel v kopřivách I a II.

Můžeme koneckonců skončit citátem z Eugèna Ioneska, kterým Doležal uvozuje třetí oddíl: Nakonec to bylo tenké jako list, tenké a průhledné jako / teninká skleněná čepelka; průhledné, pak se to nehlučně / rozbilo, zmizelo to. – A ujistit čtenáře, že takový dojem v něm po dočtení sbírky rozhodně nezůstane.