LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Ezechiel se navrátil k lidským troskám,
aby vyšel z kopřiv posílen, nesežehnut, ba nesešlehán

Před 3 lety ·· Vladěna Ptáčková

Literární bašta recenzuje básnickou sbírku Ezechiel v kopřivách od Miloše Doležala

Pokud je našim čtenářům více než povědomé jméno Miloše Doležala, patrně to nebude zásluhou jeho doposud vydaných básnických sbírek, ale díky knize Jako bychom dnes zemřít měli, která se zdála být završením Doležalovy více než dvacetileté práce na rekonstrukci života a úmrtí číhošťského faráře Josefa Toufara. Ale i ve své nové knize Ezechiel v kopřivách, byť je jiného žánru než Toufarova biografie, se Doležal vyrovnává s množstvím reálií, na které v rámci výzkumu narazil – v jejich fragmentech lze totiž dohledat stopy pohnutých lidských osudů, které se zvedají z prachu dějin a zase se do něj navracejí podle toho, jak s nimi zachází ta která generace lidského pokolení.

Již na začátku sbírky můžeme tento přístup předjímat: nezájem, apatie, neúcta a necitelnost jsou tu nosné motivy. První část sbírky, příhodně nazvaná Ďáblice, je jakýsi průřez násilí v Československu, zavěšený na drobných příbězích (ne)známých postav historie. Příhodné pojmenování proto, že jeho význam neevokuje pouze pekelníkovu nevěstu, která si nemilosrdně pohrává s bezvýznamností lidského života v rámci celku světa, ale též jako odkaz ke konkrétnímu místu – ďáblickému hřbitovu, kde se v současnosti nacházejí mrtví odpůrci obou totalitních režimů, ale i nacističtí a komunističtí zločinci. To vše nastoluje atmosféru zmaru, nicoty a zániku, která v Doležalově podání dostává mytologické kontury – nejen přítomností biblického proroka Ezechiela, ale i naléhavou dikcí veršů: V zatopeném městě / na zasněžené vyvážce / nad vybagrovaným hřbitovem / do tmy káže Ezechiel: / Znovu se kosti do trupů sestavte / maso ať vás drží, páteř vzpřímí.

Výpověď jde až na dřeň a pod povrch věci – snad toto přirovnání nikoho nepohorší, zvlášť když se sbírka jen hemží motivy kostí, zhanobených zbytků těl a na ně dopadající hlíny: Sněží do důlků očnic / sněží do lebečních misek / vápník a cínová voda a bahno / sněží na lopatky sněží do pánevních mís.

Třeba i vkládání střípků dokumentů – například ohledacího protokolu – svědčí o básníkově vůli vzdorovat pomíjivosti času a lidskému zapomínání, které se dříve nebo později dotkne, byť ne vždy absolutně, každé lidské existence. Dvě lebky se z hromady skutálely do kopřiv / k vlhkým lupenům křenu / lebky mého praotce / a pramatky. / Bagrista na chvíli vypnul vehikl / v kabině rozbalil svačinu / šel se vymočit ke kostelní zdi.

Temného ladění se drží i druhá část sbírky s názvem Pra(ch), upomínající na věci zaniklé a minulé. Šum večera nese světlo od hřbitůvků / spouštějí tam do skály / to není jako u nás na Pasekách / černozem tam mrtví žebrem orají. První básně vyvolávají očekávání, že si formou a vyzněním budou podobné s těmi, které se nacházejí v Ďáblici, ale není tomu tak. Proměňuje se básnický hlas: František čte – Buď ohnivým šípem co vzhůru letí – / z věže zazvoní, k jídlu učitel odvádí děti / v trávě ostny, slupky. Doma umírá Bohumír. Básnický mluvčí nás seznamuje s postavami, které mizí z jeho života, dále s osaměním, nejistotou a zraněními, která v nás zůstávají ve chvíli, kdy odcházejí naši blízcí, ale která si odnášíme s sebou posléze na onen svět. Vyvěrající vzpomínky vyvolávají potřebu obšírnějšího popisu a detailů, proto i básnický hlas ztrácí na emocionální naléhavosti a uchyluje se k pozorování konkrétních situací; jakoby nezúčastněn, odcizen dění, i přesto, že se ho bytostně dotýká.

Světy živých a mrtvých se v této části několikrát prolnou; oživlé kosti, které prorokuje Ezechiel, tu mají spíše podobu oživlých duší, navracejících se mrtvých, po nichž zbude pouze pocit ztracené a nenahraditelné blízkosti – už jen proto, že v aktuálním snu či vzpomínce vystupují tak, jako by nás opustili teprve před chvílí. Druhá část tak plní funkci jakéhosi intermezza mezi první a třetí částí.

Všechny zmíněné dojmy sílí právě v poslední části, pojmenované Jámy, a to hned v uvozující monologické básni, která napodobuje proud řeči konkrétního člověka a zároveň přejímá formu deníkových zápisků. Sledujeme další dějinnou rekonstrukci – ukotvení míst z básníkova kraje a jeho obyvatel, jakými jsou například hrobař či zvoník. Zároveň však jsme již svědky velkého citového pohnutí. Nejde tu už o osoby neznámé či blízké, ale smrt se dotýká přímo té, která básníkovi darovala život – milované matky. Blízký vztah k ní a citová pouta se umocňují tím, jak postupně strádá a chřadne, připomínkami, v jakém sledu rodina její odchod prožívala, nebo reminiscencemi z rodinné historie, zažitých rituálů, tradice rodu. Je zde v několika momentech brilantně zachyceno, že příroda v úzkostných chvílích promlouvá k člověku najednou velmi odlišně: My všichni: Amen. Odjížděli jsme odpoledne. Praskají ledy / na řece. Plují jak čepele, žiletky. Samostatnou osu tvoří též sny, v nichž se matka navrací do domu a komunikuje s živými, a pak se nanovo vytrácí, aby po ní zbyl jen mlhavý opar.

Ezechiel v kopřivách nejvíce staví na úvodní části, ale je sbírkou promyšlenou, kompaktní, oslovující a naléhavou, která se navíc cyklicky uzavírá prorokovým vystoupením – básněmi nadepsanými Ezechiel v kopřivách I a II.

Můžeme koneckonců skončit citátem z Eugèna Ioneska, kterým Doležal uvozuje třetí oddíl: Nakonec to bylo tenké jako list, tenké a průhledné jako / teninká skleněná čepelka; průhledné, pak se to nehlučně / rozbilo, zmizelo to. – A ujistit čtenáře, že takový dojem v něm po dočtení sbírky rozhodně nezůstane.


 

Miloš Doležal

Ezechiel v kopřivách

Vydalo nakladatelství Atlantis,

Brno 2014,

80 stran.

Úryvek z knihy