LITERÁRNÍ BAŠTA

Co tedy vlastně před sebou máme? Zároveň knížku, tedy něco definitivního, ohraničeného a soběstačného, zároveň časopis, který pokračuje a navazuje a má již určité téma i okruh čtenářů, a zároveň dopis s daným, často památným datem a konkrétním adresátem. Jitřenčin dům začíná takto:

Moje milovaná Jitřenko!

25. ledna 2015, v první den vstupu do 89. roku začínám psát „svůj deník“ podobně, jak Ty jsi psala po mém zatčení v roce 1949 a odsouzení na 20 roků do žaláře v roce 1950. A potom jsi dlouhé roky čekala, až se vrátím. Vložím do něho texty dřívější, z nových pak, doufám, Boží dary životního poslání i požehnání. Také optimismus, za nějž Bohu každý den děkuji!

V knihách-časopisech-dopisech Karla Vysloužila se opakuje i pokračuje jeho osobní příběh a svědectví. Vždy se vrací ke svému osudu politického vězně – do vězení se dostal jen na základě několika letáků a básní. Ve vazbách (Olomouc), vězení (Bory) a v uranovém táboře (Vojna na Příbramsku) nakonec strávil devět let. Přitom vždy připomíná smysl své oběti, kterou vnímá ve světle evangelia jako něco, co může pomoci druhým – vždyť „náprava společnosti začíná od nápravy jedince“. Nikdy také nezapomíná na to, že celou dobu jeho vězení na něj doma čekala žena Jitřenka, s níž se podivuhodně setkal rok před svým zatčením na Svatém Hostýně a po návratu z lágru s ní šťastně žil až do Jitřenčiny smrti.

Vše, co je spojeno s Jitřenkou a s Pannou Marií Svatohostýnskou, tvoří ve Vysloužilových knihách zářivou a zázračnou protiváhu k žalářům, tvrdosti, lhostejnosti, rafinovanosti a líbivosti zla, o níž psal už ve své rané básni Abyste rozuměli, nyní znovu zahrnuté do knížky Tvář: … a šperhák na lup toho / nejcennějšího v člověku // pak vymývání mozků // abyste rozuměli / jde o svět vezdejší / a oni jsou zlí jak kozli / jak kozli jsou oni zlí // a chtějí // aby to běželo / vymašleno do zákonů / vychytrale vyzdobeno / aby to vonělo.

Ve veršovaných básních i denících – což jsou dvě hlavní formy Vysloužilova psaní – se tedy ocitáme v dokumentárním a zároveň už legendárním příběhu, který se znovu a znovu vypráví a zároveň vždy aktualizuje o nové denní události. Stále v něm zápasí světlo a temnota, dobro a zlo. Básník má úlohu o tom svědčit: buď děkovat a chvalořečit, anebo plakat, případně střílet ostrými slovy – to je jeho jediná povolená zbraň. Chválami jsou titulní báseň souboru Tvář (…člověku nechce / se měřit čas / který strávil před tváří lásky…), básně Naděje nebo O bytí. Pláčem je báseň Slavíci ztichli (jsem slavík / raněný půlnocí // jsem slavík / má krásná vlasti / jsem srdce / puklé bezmocí…). Šípy výčitek v knížce Jitřenčin dům míří na lhostejnost kněží a hodnostářů, kteří nepřijali Vysloužilovu laickou iniciativu, při níž už po devět let šíří minikatechismy – několikastránkové kapesní sešitky s výtahem základů katolické víry, které dal tisknout v desetitisícových nákladech, rozdává je nebo rozesílá do farností a kromě vstřícných reakcí zažívá i nedůvěru, vlažnost, odmítání nebo neochotu.

Ani zde však nechybí světlý protipól: Jitřenčin dům vypráví o zázracích spojených s básníkovou ženou a s růžencem (ostatně modlitba růžence je dalším návratným tématem Vysloužilových knih) a cituje povzbuzení papeže Františka z encykliky Lumen fidei (2013) k šíření katechismu, v němž církev předává „všechno, co sama je a v co věří“.

První letošní knížka Karla Vysloužila tedy přinesla hutný soubor jeho erbovních básní, v té druhé pokračuje deníkovou formou legenda i každodenní pře se světem vezdejším. Básník tu mluví do svědomí nejen potrefeným, ale každému současníkovi – a to není vždy příjemné. Knížky Karla Vysloužila nejsou v běžné distribuci, nemají redaktora, uměleckého grafika či typografa, dokonce ani čárový kód – a tak jim lze na povrchu ledacos vytknout nebo je zkrátka přehlédnout. Avšak po četbě nastane opačný efekt: vedle těchto tisků se mnoho knih, které žádnou náležitost nepostrádají a vypadají lépe, jeví zbytečně.

Osmaosmdesátiletý Karel Vysloužil nepředkládá žádnou teorii kontrakultury, dává její příklad. Pokračuje v tradici i strategiích samizdatu, ale forma vázaných knih mu zajišťuje přinejmenším uchování v několika knihovnách a tím i v paměti. Osobní distribuce umožňuje básníkovi rychle reagovat a komunikovat se čtenáři. Jeho knihy se nevnucují, nekradou čas a povzbuzují k naději.