LITERÁRNÍ BAŠTA

Inuitské pověsti očima Árona z Hůrky (a mnohých dalších autorů) se zčásti drží postupů ústního podání, tedy sdělit co nejvíce informací a upozornit na mnoho detailů. Zároveň ovšem autoři příběhy umně zhušťují a podporují epičnost jednotlivých pověstí. Tato čtenářsky přívětivá vlastnost všech textů se zároveň stává i jejich největší slabinou – kvůli kombinaci mnoha paralelních dějů a složitých inuitských jmen, místopisů a dalších výrazů se čtenář může v textu snadno ztratit a příběhy si tak vynucují soustředěné čtení.

Proti našim pověstem je nejvýraznějším rozdílem především brutalita, se kterou Eskymáci řeší svoje spory. Ať už jde o krvavé bitky původního obyvatelstva s misionáři, vyrovnávání účtů mezi osadníky, anebo zvrácenost některých Inuitů, popisují autoři surovosti explicitně. Nikdo z protagonistů navíc není utrhanými končetinami a rozpáranými dětmi příliš šokován – stejně jako překonávají krutou zimu, musejí se vyrovnat i s násilím. Nejde ovšem zdaleka o prvoplánové násilí. Áron se snaží zachytit a popsat vnitřní motivaci postav, které jsou hnány nenávistí, touhou nebo ztrátou sebekontroly. Všem příběhům, včetně toho o Igimarasussukovi, který přestane ovládat svůj apetit a pojídá i vlastní těhotné ženy, přisuzuje autor morální dopad. Jednotlivé pověsti tak poukazují na následky, které nastávají, pokud se eskymácká, popřípadě povšechně lidská, pravidla poruší.

Psychologizace není jediný postup, kterým autoři postavy vykreslují. Mnoho textů začíná nastíněním jejich rodinného stavu, předchozího života, popřípadě jejich popisem. Inuitská společnost a její jednotliví členové tak před čtenáři vystupují plasticky od prvních momentů. Skvěle se také pracuje s přímou řečí (Áron například dokáže v dialogu pomocí rozdílné konstrukce vět odlišit věk tří bratrů), které je v pověstech překvapivě hodně.

Nejpodmanivější na této sbírce pověstí je způsob zobrazení eskymácké kultury – popisy stavění lodí, vyrábění zbraní a způsob lovu, inuitské hry a jednotlivé zvyky nutí číst další a další texty. Krása pověstí spočívá nejenom v zachycení drsné grónské reality, ale především v magičnosti inuitského světa. Mnohokrát se v textech setkáte s létajícími kajaky, šamany, v pověsti o Avarunnguaqovi zase s lidmi-medvědy, všudypřítomnými amulety a obludami. Tuto magičnost, stejně jako násilí, navíc hrdinové neodlišují od každodenní reality.

Pověsti mají své logické zákonitosti i z historického hlediska. Objevování (popřípadě osidlování) drsných grónských končin neslo řadu nepříjemností – krvavé střety Inuitů s objeviteli, odmítání nebo přijímání křesťanství, ale stejně tak útoky gigantických sokolů a lidí-červů, kteří obývali sever. Vyhnout se těmto končinám bylo ovšem stejně důležité jako být Eskymáky vnímán jako správný muž. Pověsti o malých a slabých jedincích, kteří nedokážou lovit, se v knize inuitských pověstí objevuje zdaleka nejvíce a ukazují tak, co je pro tento národ skutečně podstatné. Vzhledem ke krátké existenci grónské literatury a upřednostňování určitých podstatných témat se mnohé pověsti dublují. Malý chlapec Kaassassuk musí snášet šikanu kvůli své slabosti, ale díky lišce-bohu získá na síle, uloví tři medvědy a následně je vnímán jako hrdina. Analogický průběh a výsledek má i příběh o Kumallaasovi a Asalooqovi. Podobnost některých pověstí ovšem zdaleka není na škodu, naopak – pozorovat proměnu textů, skvělé popisy soubojů, přírody a zvyků je pro evropského čtenáře neznalého inuitské kultury poučné a zábavné.

Popularizační funkci publikace podtrhují i rejstříky a slovníky jednotlivých toponym, eskymáckých jmen a výrazů. Zpřítomnění jazyka Inuitů sice četbu trochu ztěžuje a listování knihou k rejstříkům odvádí pozornost, ale význam jmen je natolik zajímavý, že neminete ani jedno, aniž byste chtěli zjistit, co znamená. Navíc sbírka začíná zhruba třicetistránkovou velmi dobře strukturovanou studií, která čtenáře seznámí s historií Grónska a představí Árona z Hůrky jakožto grónského národního umělce.

Autor největší části pověstí totiž nebyl jenom spisovatelem, ale také zručným malířem. V knize je reprodukováno velké množství jeho akvarelů a dřevořezeb. Přestože obrazy mají povětšinou malý formát, zachycení lidé, vesnice a příroda působí monumentálně. Áron navíc dokázal realisticky zobrazit různá stadia vody (tedy toho nejdůležitějšího, co Eskymákům přináší potravu) – od klidné modré hladiny až po zpěněné bílé vlny. Překvapivě (opět vzhledem ke krátké tradici grónského umění tohoto druhu) je zvládnutá i kompozice dějů na obraze. Akvarely skvěle doplňují dané pověsti, a to i přesto, že vzbuzují právě opačný dojem než text – pozorovatel stojí mimo dění a sleduje věci zpovzdálí. Kombinace dokonalého přehledu vyobrazených momentů a textů, které čtenáře absolutně vtáhnou do děje pověstí, tak nabízí komplexní zážitek.

Grafická úprava antologie od obálky přes reprodukce obrazů až po zvolený font působí skvěle. Společně s texty, které jsou pro evropského čtenáře nezvyklé, ať už svou brutalitou, magičností, anebo realitou drsného Grónska, tvoří sbírka inuitských pověstí krásně ucelenou a podmanivou knihu. A stejně tak, jako zakončuje často své příběhy Áron z Hůrky, „zde vyprávění končí“.