LITERÁRNÍ BAŠTA

Jako průvodce se jim samozřejmě můžete vyhnout a vypilovat si svůj vlastní sofistikovaný výklad. Ocení to asi každý desátý návštěvník, zbytek se bude tvářit poněkud znuděně a nemalá část skupiny vás nejspíš bude podezírat z toho, že jste ve své profesi naprostý nováček. Jak jinak si vysvětlit, že nezmiňujete žádnou z těch starých dobrých historek, kterými je opředená snad každá památka?

Příběhy skryté za zrcadly a malířskými plátny nejsou ale jedinou nástrahou, která na průvodce během výkladu čeká. Hrozí i jiná klišé, ta jazyková, a těm není snadné čelit. Lákají nás průvodce do pasti slovních spojení a zajetých frází, které bychom nejspíš ani běžně nepoužili. Proč? Protože když máte sedmkrát denně šestkrát v týdnu někomu zaujatě vyprávět o motivu v kružbě pseudogotických oken, časem se navzdory všem svým předsevzetím zaseknete na jedné ustálené formulaci, po které sáhnete pokaždé, když je to třeba. Je prověřená, zní pěkně, a tak už si jen stačí pohrát s intonací. Není to nijak invenční, je to prostě jen praktické. A přibližně někde tady, na hranici lenosti a pragmatismu, se rodí všechny ty ověřené věty typu: „Ráda bych ještě zmínila…“, „Neměla bych zapomenout na…“ a „Pokud se podíváte doleva/doprava/na­horu/dolů, všimnete si…“. Tyhle obraty většina průvodcovské populace miluje. Lehce a přirozeně uvedou na scénu nové téma, přemostí propast mezi několika staletími a zahladí stopy ve chvíli, kdy vám vypadne část textu.

Existují ovšem výjimky. Jsou tací průvodci, kteří ještě zcela nepropadli letargii. Jsou vynalézaví, nepostrádají elán, důvtip a především pak chuť být originální. Když to nedovolí obsah, dobře poslouží i forma, jak mě nedávno přesvědčil jeden kolega provádějící na jednom zámku v severních Čechách. „Obraz na protější stěně je tématu zátiší,“ pravil. V uších to zaskřípalo, ale nakonec vyhrála ta soucitná bytost ve mně, která dobře ví, jaké to je jít s vlastní kůží na trh (promiňte to klišé, myslím na prohlídku). Obhájila jsem si ten zvláštní patvar sama před sebou − kolega se jen pokouší najít novou neotřelou variantu, která by nahradila ono fádní „žánrová malba, kterou vidíte na protější stěně…“, a ocenila jeho dobře míněnou snahu zpestřit lidem prohlídku. Podruhé byl ještě o něco rafinovanější. Pravil − a rukou přitom ukazoval na zdobený stolek vedle okna − , že „dekorativní technice, kdy je jeden druh dřeva vykládán jinými druhy dřeva, říkáme jako intarzie“. Přeřekl se, blesklo mi hlavou ještě pod vlivem doznívající vlny empatie. Jenže když jsme si tu „techniku, které se říká jako intarzie“ připomněli i ve dvou následujících pokojích, soucit ze mě jaksi vyprchal. Nedokázala jsem přestat myslet na to, kde se ta fráze s nadbytečným „jako“ vzala.

Kolegovi se během prohlídky podařilo vyprodukovat ještě několik podobných, po jazykové stránce velice invenčních spojení. A aby si každý přišel na své, v předposlední místnosti padla i zmínka o zdejším záhadném zrcadle. Tehdy mě poprvé napadlo, že některá klišé je možná lepší nerozbíjet. Ta jazyková, samozřejmě.