LITERÁRNÍ BAŠTA

Vážený pane Suku,

s dovolením se ujmu vašeho dotazu, nejen proto, že jsem na řadě, ale že jsem za poslední roky nasbírala hodně zkušeností s oním „slohovým útvarem, kterému se říká parte“ a potýkala se s prefabrikovanou představou, jak má vypadat. Kdo někdy zařizoval pohřeb milovanému člověku, ví, v jakém rozpoložení se všechny ty úkony jako výběr rakve, květinové výzdoby, hudby a formy oznámení o úmrtí provádějí. Člověk je většinou natolik paralyzovaný bolestí a pocitem marnosti, že mu ty praktické věci připadají ještě bezvýznamnější a absurdnější než obvykle. To je podle mě důvod, proč se většina lidí nevzepře nabídce pohřebního ústavu a nechá si vyrobit parte přesně v té podobě, o které mluvíte: bílý papír ve formátu A4 ohraničený tlustým černým rámečkem, v levém horním rohu (nebo uprostřed) předtištění mrtví holoubci, ratolesti, křížek, kalich, nebo všechno dohromady (objevuje se i husí brk, pro který nemám vysvětlení), vpravo motto, které zaručeně nemá nic společného se životem a smrtí toho, kolem jehož jména, vyvedeného nejlépe v nějakém fontu imitujícím rukopis, se všechen ten nevkus kumuluje. A aby toho nebylo málo, v poslední době se ještě v pravém horním rohu objevuje fotografie – ve formátu předepsaném pro podání žádosti o pas, asi aby neměl zesnulý problémy na hranici. Typografické zhůvěřilosti samozřejmě korespondují s rétorickým arzenálem těchto unifikovaných parte. Nahromaděných klišé je tu tolik, že se člověk diví, proč neexistuje pouze jediná matrice a pozůstalí si neaktualizují jen jméno zesnulého, manželky, syna, dcery, švagra a vnoučátek, kteří na něho budou s láskou vzpomínat.

Formulací, které s téměř ďábelskou důsledností ještě na poslední chvíli připravují člověka o jeho jedinečnost a nesmrtelnost, je celá řada: „Hluboce zarmouceni oznamujeme (jiná varianta: s hlubokou bolestí v srdci oznamujeme), že nás navždy opustil náš drahý …“ Na místě tří teček je většinou uvedena rodinná šarže: manžel, tatínek, dědeček, strýček – tedy informace, kterou lze vyčíst bez velké námahy ze zmíněného výčtu pozůstalých. Slovní spojení „navždy nás opustil“ je skoro nehorázná perifráze, přinejmenším z hlediska křesťanské eschatologie navíc zavádějící: přece i v sekularizovaném Česku se najdou truchlící, kteří věří, že to není navždy, že je tu ještě ta věčnost. Přemíra eufemismů a metafor je ještě pochopitelná, slova smrt a umřít nás děsí stejně jako skutečnosti, které pojmenovávají, překvapivější je, že se na parte dostane i oxymóron. „Po dlouhé těžké nemoci nás náhle opustil.“ Ano, i taková věta – v různých obměnách – nachází uplatnění v žánru smutečního oznámení.

Takže máte pravdu, pane Suku, je to smutné podívání a počtení, ta naše parte. Zdá se, že poskytnout kompletní kvalitní služby je nad síly i těch lepších pohřebních ústavů. Sama pro sebe si jejich neprofesionálnost, co se oznámení týče, omlouvám širokým záběrem činností, které musejí zvládnout; ale co jim koneckonců brání navázat spolupráci s jedincem či firmou, kteří to zvládnou líp, že? A co jim brání nenabízet něco, co neumějí? A co brání nám, pozůstalým, odolat pokušení dělat věci tak, jak je v kraji zvykem? Myslím, že tradice tlustě orámovaných parte ve vitrínce na rohu, kam se lidé po léta chodili podívat, kdo umřel. Neschopnost vykročit z pohodlného stereotypu a strach vzít věci do vlastních rukou. A důsledky čtyřicet let panujícího nevkusu, který bohužel zasáhl i funerální kulturu.

Takže, pane Suku, moje rada je prostá: umřel-li nám někdo blízký, pokusme se mu ještě na poslední chvíli vynahradit to, co jsme mu zůstali dlužni. Důstojný pohřeb a kultivované smuteční oznámení jsou jednou z mála příležitostí. Forma oznámení, že někdo zemřel a kdy a kde bude mít pohřeb, není pevně daná – o důvod víc, proč by neměla být vyprázdněná. Nezbytné informace jsou jen jména a data, takže není důvod uchylovat se k frázím. Rovněž na motto můžeme rezignovat, pokud si nevíme rady, jaká slova by měla při téhle příležitosti zaznít. Grafické provedení může být jednoduché – zákon nám neukládá žádné holoubky, křížky ani ratolesti –, zvládnutelné i v běžných počítačových programech, ale nic nám nebrání obrátit se na nějaké studio, kterých je víc než pohřebních ústavů a které by nám mělo poskytnout profesionální služby.

Uznávám, že vyrobit pěkné parte není snadné a vezme to dost času a energie. Ale to je snad v pořádku, věnovat čas a energii člověku, se kterým se třeba několik desítek let neuvidíme a vůbec si neumíme představit, jak to přečkáme. Vaše doktorka K.