Doktorky radí XXXV
Před 8 lety
Vážená paní doktorko, dozvěděla jsem se, že zrovna pobýváte v Japonsku. Mám moc ráda takové ty zasněné japonské přírodní akvarely, s nějakým políčkem, stromem, domečkem a ptáčkem. A vždycky mi vrtá hlavou, co je na nich napsané, protože textu tam bývá poměrně hodně, takže to asi není jen jméno autora. Jsou to básně, nebo nějaké zašifrované vzkazy pro ostatní malíře? Děkuju vám za odpověď. Veronika z Rudolfova
Vážená Veroniko, zdravím vás z Kakegawy a jsem ráda, že sníte nad kaligrafiemi, už jsem si začínala říkat, že z Rudolfova a okolí snad žádný pořádný dotaz nikdy nepřijde! Ráda bych vám oplatila hodnotnou odpovědí, ale shledávám, že o akvarelech a jejich nápisech toho vím opravdu málo. To, co popisujete, by navíc mohla docela dobře být i čínská tušomalba, ale vám, Veroniko, věřím, že je japonská. Technika tušové malby přišla do Japonska z Číny (jako skoro všechno kromě karlovarských oplatek). Totéž platí o znacích, jimiž jsou ony tajemné vzkazy napsány. Takže jde-li o starší artefakt, případně kaligrafii určitého typu, má i rodilý Japonec s luštěním značné potíže. Proto prosím berte následující odpověď spíše jako domněnku založenou na konzultaci se seriózním rodilým rádcem: Text na tušové malbě, který ve vás probouzí takovou zvědavost, je pravděpodobně báseň. Možná k ní nemá daleko ani název díla. Přiblížím vám to na malbě z poloviny 15. století, která se stala součástí japonského národního pokladu a jmenuje se Čtení v bambusovém háji. Na reprodukcích se zpravidla z celého díla ukazuje jen obraz s jediným textem, ale na dlouhém svitku je nejdříve předmluva, pak několik básní a až dole obraz. Autorem díla je zenový mnich Tenšó Šúbun z věhlasného kjótského kláštera Šókokudži. Jeho učitelem byl prý sám zakladatel japonské zenové tušomalby Džosecu, přistěhovalec z Číny a autor obrazu z počátku 15. století na absurdní humoristický námět Chytání sumce tykví.
Ovšem Kakegawa, kde se nacházím, byla proslavena až o čtyři sta let později zcela jinou výtvarnou technikou. Dřevořez Andóa Hirošigeho ve stylu ukijoe nazvaný Kakegawa džuku tvoří jedno ze zastavení cyklu 53 stanic na cestě Tókaidó, jen o několik let staršího než Máchův Máj. Na obraze můžete vidět, jak mohutný vane v Kakegawě chvílemi vítr, tehdy jako dnes. Pokud se sem někdy dostanete, nezapomeňte si zajít do zdejšího muzea zasnít se nad Hirošigem a pak vylézt na některý ze zdejších vrchů a pustit si draka.
A protože byste se ve své zvídavosti určitě neudržela a přišla s dalšími otázkami, do zásoby vám rovnou na jednu odpovím: K čemu slouží tajemné zamknuté boudičky na kakegawských dětských hřištích? Jsou to záchůdky? Klubovničky? Nebo sklady nářadí pro zahrádkáře, kteří vypěstovali kolem klouzaček záhony s obřími tulipány? Ani jedno. Jsou tam zásoby připravené pro případ zemětřesení a evakuace, například balíky dek pro lidi ze sousedství. Na veškerou krásu, která kolem bují zvláště v období kvetoucích třešní, tu lidé hledí s velkou přejícností a dávnou zkušeností: že všechno včetně nás je ukijoe – obraz pomíjivého života.
S tím se s vámi loučí vaše doktorka I.
