Doktorky radí XXXIX
Před 8 lety
Vážená paní doktorko, pobývám právě v Japonsku a zaujalo mě, že se začátkem května před mnoha domy objevily jakési prapory nebo snad různobarevní draci, kteří vypadají spíš jako ryby. Jsou různě dlouhé a vyskytují se v různě početných skupinkách. Nevíte, co to znamená? Nějaký svátek ryb? Nebo smluvená signalizace místního obyvatelstva? Předem děkuji za vysvětlení.
Kateřina K., toho času v Hamamacu
Vážená Kateřino,
děkuji, že se mě ptáte právě na tenhle pěkný zvyk. Říká se mu koinobori, což znamená „tažení kaprů“. Koinobori se skutečně vyvěšují na svátek, ne sice ryb, ale dětí, 5. května. Dětmi jsou přitom míněni zejména chlapci, ale vy, holčičky, se nekaboňte, měly jste svůj svátek už 3. března, kdy se vystavovaly krásné starobylé panenky, jež zahánějí zlé duchy.
Barevnost, velikost a počet kaprů na stožárech před domy skutečně něco signalizují. Největší kapr (nad nímž vlaje ještě jeden delší modrobílý prapor, který symbolizuje řeku) je otec rodiny, menší červený zpravidla maminka a další pod nimi jsou kluci od nejstaršího po nejmladšího.
K symbolice koinobori nutno dodat, že tihle kapři do rybníka ani kuchyně nepatří, protože plují proti říčnímu proudu. Jeden legendární kapřík dokonce zdolal vodopád, proměnil se v draka a dotáhl to až do nebe. Koinobori chlapce povzbuzují k celoživotnímu následování – aby také měli sílu, táhli proti proudu a byli houževnatí. Duch vytrvalosti se Japonců opravdu drží – ba i Japonek, a nejen v dětském věku. Jistě i vy už jste v Hamamacu potkala malou shrbenou babičku s kloboučkem, která i za největšího horka, deště nebo větru nese na zádech těžký náklad. Zjeví se vám snad v každém japonském městě.
Houževnatost a sílu lze bohužel napřít i zlým směrem. O tom se zdejší obyvatelé poučili sami na sobě při vlastních výbojích v první polovině minulého století. Po prohrané válce se zapřáhli do práce a jejich země vzkvetla nejen hospodářsky – těžko bychom mezi evropskými křesťanskými národy hledali společnost, která je tak mírumilovná a v níž se v tolika všedních věcech a projevech dbá na krásu, úctu a čistotu. Určitě své strachy, temné pudy, vášně a náklonnosti ke zlému mají i zde, ale vědí o tom a opět houževnatě, někdy až urputně, hledají kolektivní mírové řešení. Jedním z preferovaných ventilů pro dřímající antimírové síly je kromě práce nakupování, v první řadě aut, která pak umožňují přejíždět z jednoho parkoviště na druhé a nakupovat další předměty nebo konzumovat v restauracích rozmanité pokrmy. Ve vzácných volných dnech se pak lidé očišťují v horkých lázních, což bývá spojeno opět s přesuny, nakupováním dárečků a pojídáním dobrot. Rodiče menších dětí přitom hledí spojit jmenované požitky (jízda, jídlo, nákup) s naučným programem. Proto existují rozličné parky a zahrady s nejroztodivnějšími kombinacemi konzumních a vzdělávacích příležitostí. Například v takové Kiwi Country, kde jsme byli před týdnem, se pěstuje zároveň několik odrůd kiwi, zelený čaj a chovají se tu bílé ovečky. Hlavním lákadlem je neomezená spotřeba kiwi (co sníš, to sníš), do toho se návštěvníci ládují masem, zeleninou a nudlemi, které si dovezli z domova (předcházelo tomu svědomité nakupování) a zde si to všechno opekli na vzorně připraveném ohništi. Ovečky naštěstí nejsou určeny k neomezenému pojídání, děti se zde mezi chody dozvědí, jak se taková ovečka stříhá, a dokonce si to vyzkoušejí a přinesou domů chomáček vlny, který se pak všude povaluje. Větší slečny se mohou v Kiwi Country převléct do tradičních slušivých oblečků a sklidit i zpracovat trochu zeleného čaje. Návštěvníci to všechno dělají nepochopitelně neúnavně. Nedělají to jen pro sebe, podporují tím další lidi, kteří si s celou touhle Country a pěstováním kiwi dali tolik práce a musejí se hodně ohánět. Při vší té snaze stihnout mnoho úkolů i radostí naráz nebo nabídnout co nejvíc druhým se někdy docela zapomene, co je ještě proti proudu, co už po proudu a co je úplně praštěné.
Naštěstí vlající kapříci svou tichou a radostnou přítomností celému Japonsku každé jaro připomínají, jak takové pořádné tažení proti proudu vypadá. Nic neříkají, nepoučují ani nekážou, jejich ocásky a těla vlají, kam chce vítr, ale hlavičky vědí své, tlamičkami stále míří ke stožáru nebo k nebi a nepustí se. Přitom jim to i v pořádném větru, jaký vane třeba v Hamamacu, sluší a vypadají docela vesele. Možná proto, že nikdy nejsou sami. Vždyť na to tažení vyrážejí vždycky nejmíň dva nebo tři.
Budete-li chtít objasnit ještě nějaký tajemný úkaz, je zde pro vás stále doktorka I.
