Doktorky radí XXXIV
Před 8 lety
Paní doktorko K., slyšel jsem, že máte vřelý vztah nejen k poezii, ale i k farmacii. Již léta se za dlouhých zadumaných procházek podél řeky Oslavy zabývám poetikou a etikou názvů léčiv. Nezdá se vám, že pojmenování některých bylin, jako například ostropestřec, jitrocel nebo zlatobýl, mohou být léčivá sama o sobě? A nemohou naopak některé tajemně či zvukomalebně znějící názvy, jako je například Olynth či Alnagon, působit natolik sugestivně, že vyvolají nepřiměřená očekávání, nebo dokonce závislost?
Váš oddaný čtenář z Velkého Meziříčí
Milý oddaný čtenáři z Velkého Meziříčí, tuším, kde jste přišel k tak důvěrné informaci, neboť jen jediný člověk na světě o mně ví víc, než je zdrávo, a nezdravě často se ocitá v místech, kde Vysočina nabírá dech a odkud jste vyslal svůj dotaz. Je to ostatně rovněž doktorka I., kdo se soustavně snaží navrtat mou důvěru v alopatickou léčbu. Mou závislost na zmíněném Olynthu například posměšně komentovala slovy: „Tys myslela, že se ty kapky menujou Olymp, žejo?“ Přitom sanorinismus (máte pravdu, ten název je trochu zavádějící, většina z postižených by vám potvrdila, že Sanorin už dávno vytlačili jiní adrenalinoví experti s vazokonstrikčními účinky) je příšerná diagnóza s ještě horší prognózou… Ale já vám stejně odpovím.
Z vašeho dotazu soudím, že jste fanoušek bylinek, a to se není co divit, když žijete v regionu provoněném poetikou Mých přátel. Zde si jen dovolím štiplavou poznámku, že autor tohoto surrealistického herbáře taky ujížděl na kapkách, a sice valeriánských, ale kozlík lékařský (Valeriana officinalis) byste v jeho knize hledal marně. Tolik k vaší nesmělé hypotéze o přímé úměře mezi léčivým a poetickým potenciálem kytek. Jistě, Olynth není Olymp a Alnagon zní skoro jako Analogon, ale existují preparáty, jejichž jména vás naplní stejným pocitem slasti jako jejich substance. Myslím, že se v této oblasti můžu považovat za odbornici, protože jsem na rozdíl od vás neztrácela čas zadumaným bloumáním po přírodě, ale již v útlém věku studovala názvy i příbalové letáky léčiv a samozřejmě empiricky ověřovala, zda textová část odpovídá realitě. Příležitostí k ochutnávání bylo naštěstí v naší rodině vždycky dost, v podstatě sestávala výhradně z lékařů a osob trpících reálnými či imaginárními chorobami.
A tak jsem již v útlém dětství (byla jsem trošku chcípáček, takže spojení útlé dětství není žádné klišé) přišla na chuť melancholickému Cholagolu (babička mi ho kapala na cukr, když ji bral žlučník), namazaná tygří mastí snila o setkání se Šer Chánem a vůbec mě nepřekvapovalo, že se mámě po Rohypnolu tak čertovsky dobře spí. Musím přiznat, že jsem podporovala rodiče v pravidelném užívání Dinylu, Algeny a Sedoloru ani ne tak kvůli poetickým názvům, jako spíš pro ty šoupací krabičky, ve kterých se skvěle přechovávaly poetické poklady. Díky pravidelnému užívání B-komplexu jsem v pubertě neměla akné, a zůstala tak ušetřena komplexu méněcennosti, a Riboflavin mi dokázal vynahradit rybí tuk, po kterém jsem toužila, protože jím byly provoněné válečné vzpomínky obou rodičů – leč marně, v osmdesátých letech nebyl ke koupi.
Tak, milý oddaný čtenáři, doufám, že vám ten vynucený příklad z mého intimního života aspoň k něčemu bude. Můžete z něj vyčíst, že poezie a (nejen) farmacie jsou obory spřízněné, že poezie si prostě nevybírá, že podobně jako Duch vane, kam chce, a že se dost ochuzujete, když ji hledáte jen v přírodě. Nebuďte konzerva, vyrazte do nejbližší lékárny, kupte si Čertův dráp (pokud si potrpíte na Váchala) nebo Opodeldok extra silný (pokud si potrpíte na Švejka) nebo Lexaurin (octnete se rázem v Menší růžové zahradě) a uvidíte, že takovému přívalu imaginace nemůže konkurovat ani rozvodněná Oslava. Anebo navštivte svého psychiatra, ať vám napíše Lyricu. Proti úzkosti neznám lepšího léku! Vaše doktorka K.
