LITERÁRNÍ BAŠTA

Vážená paní Perlíková, samozřejmě poradíme, od toho jsme tady. Ostatně můj prapraděd byl řezník a správné názvosloví vštípil mé babičce už jako batoleti pomocí nákresů zvířátek, která byla rozparcelovaná, a tak připomínala mapy světadílů. Babička profesi svého děda nenásledovala, tíhla spíše k četbě a sledování seriálu Doktor z hor, nicméně jeho znalosti ji provázely po zbytek života. Od dětství jsem s ní absolvovala mnoho nákupů, zejména v Písku, a zlatým hřebem byla vždy návštěva řeznictví. Část komunikace probíhala v nesrozumitelném spikleneckém kódu, protože tehdy se dobré maso prodávalo pod pultem neboli jenom někomu, například mé babičce. Ale výrazy roštěnka a panenka už tehdy zazněly a uvedly do pohybu kolesa dětské zvídavosti.

Slovo panenka má silný obrazný potenciál, proto neslo v různých dobách a krajích rozmanité významy, svého času znamenalo i „bankovku v ceně jednoho zlatého“, v některých nářečích i druh hrušek, hadí panenka se říkalo ještěrce a vodní panenka vážce. Pojmenováním pro nejjakostnější vepřové maso se však panenka nestala metaforicky, tj. na základě vnější podobnosti, ale metonymicky, podle vnitřní kvality. Je to zkrácená podoba sousloví panenská pečeně, kterou hlavní výkladové slovníky definují jako „druh jemného vepřového masa pod hřbetem, vepřová svíčková“. Jednoduchý a běžně užívaný výraz panenka v tomto významu české kodifikační slovníky dosud neznají, oficiálně je to tedy stále panenská pečeně.

Roštěnka pronikla do krásné literatury nejpozději koncem 19. století, například v povídkách Růženy Svobodové. Příruční slovník jazyka českého definuje roštěnku lapidárně jediným slovem „roštěná“. To znamená „hovězí pečeně pečená na roštu; druh masa, z něhož se roštěná připravuje (od kosti křížové k třetímu žebru)“. Jeden z příkladů uvádí rovněž anglický ekvivalent „roastbeef“. Tu už jsme na stopě germánského původu. Spíše než s roštím je roštěnka příbuzná s německým Rost, česky rošt (dříve též rošť, což mohlo být zároveň označení pro rožeň).

Roštěná je doložena v ještě starších literárních zdrojích než roštěnka, mimo jiné u Jana Nerudy. Jungmannův slovník v témže významu uvádí slovo roština. V české literatuře si tento masitý pokrm nezískal nejlepší pověst, obvykle se totiž nepovedl. Nejčastěji je zmiňována jeho tvrdost či tuhost. Vladimír Páral v próze Profesionální žena dokonce píše: „Když se [biftek] opět neprodal, uveden třetího nebo čtvrtého dne coby ,znojemská roštěnáʻ. Když ani takto neuspěl, posloužil pátý a šestý den jako ,španělský ptáčekʻ.“ Písemnictví tak mimoděk dokládá, že v českých kuchyních vládla po staletí doba temna. Ještěže jsme se dočkali lepších časů, v nichž nás osvítili nesmlouvaví průkopníci dobrého jídla a správného vaření. Snad právě díky nim se z příslovečně tuhé a tvrdé roštěnky stalo v současném populárním čtivu synonymum pro žádoucí ženu či dívku – a není to tak dávno! Například Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého z roku 1988 roštěnku v tomto významu nezaznamenal, uvádí ji jen ve spojitosti s bitím či tlučením mužů: „… já jim trochu zvalchuju roštěnky, milánkům“ (Václav Dušek: Tuláci).

V souvislosti s roštěnkou bychom se mohli zadumat také nad stavem lidstva. Za poslední staletí se nepochybně proměnila lidská imaginace i ženská inspirace: v pojmenování žen přešla obraznost od někdejších zahradnicko‑sa­dařských obra­tů k řeznické­mu názvosloví. Urazili jsme dlouhou cestu od růží k roštěnkám.

Vaše doktorka I.

 

P. S.: Na závěr hádanka pro naše čtenáře: Ze které z Povídek malostranských pochází Nerudova nesmrtelná věta: „Roštěná trochu tvrdá“?

  

Druhy vepřového (citace Žena.cz)

 

Druhy hovězího (citace hovezimaso.cz)