LITERÁRNÍ BAŠTA

Milá Alenko, obě slova mají společné takřka vše kromě významu. V nedokonavém vidu je to vlastně slovo jediné, které v obecné češtině buď znamená „bít, tlouci“, anebo „jednat, vést si, vykonávat něco nepořádně, ledabyle, nedbale“. Flákat se je pak totéž co „potulovat se, potloukat se bez práce, vyhýbat se práci nebo pracovat ledabyle, nedbale; flinkat se“ (Slovník spisovného jazyka českého).

Zřejmě tomu tak nebylo vždy. Josef Jungmann v první třetině 19. století zaznamenal pouze významy z prvního okruhu, spojeného s bitím, a k tomu hojně slov příbuzných: fláka – udeření, zvláště na dlaň; flákačka – lopatka na flákání; flákanice – sekanice neboli bitka, boj.

Bohatstvím významů oplývalo i slovo flák – „v nízké mluvě tolik co kus“. Mohl být flák masa, chleba i másla, ale i flák sněhu (podle Jungmanna „kotouč“). Flák rovněž znamenal „uhození, ránu“; slovník v témže hesle dokonce uvádí flak, moravský výraz pro fěrtoch, tedy zástěru.

Jungmann dává flák do souvislosti se slovem flek. O této spojitosti se můžete více dočíst v časopise Naše řeč v zasvěceném pojednání Pavla Trosta z roku 1974, nazvaném Slova fucmuc a fucek, flák a flek. Pavel Trost píše: „Je tedy možné, že č. flák pochází z něm. dial. flák = Fleck. Ale na tvaru expresivních slov se může vždy podílet ikonický (zvukomalebný) princip; ten dává vznik tvarovým mutacím.“

V každém případě významy, které souvisejí s lenošením a nedbalostí, pocházejí od našich germánských sousedů. Můj poradce pro německá nářečí doktor Š. mě upozornil na to, že podle slovníku Duden „existuje jihoněmecký (švábský) regionalismus flacken, který má význam ,líně se povalovatʻ. Původ neobjasněn. Sloveso flacken je rovněž součástí bavorského dialektu, odtud mohlo proniknout k nám.“

A také proniklo. Flákání, které jste neprozíravě dovolila svému synovi, se u nás rozmohlo zejména ve 20. století. V Příručním slovníku jazyka českého vidíme i jasnou spojitost mezi bitím a zevlováním nebo nedbalou prací – flákati je totéž co „protloukati“. A jako příklad slovník uvádí větu: „ ,My to flákáme všelijak,ʻ řekl Švejk k drožkáři.“ Flákati neslo podle tohoto slovníku i význam „káleti“ („Což pak myslejí, že císař pán jen proto dal svobodu tisku, aby se nám katolíkům s odpuštěním flákalo na hlavu?“), ale obecně by se z literárních dokladů dalo usoudit, že na rozdíl od 19. století v tom minulém Čechové mnohem více hřešili nečinností či odbytou činností než fyzickou agresí a bitkami.

Nicméně takový úsudek je zcela mylný – jako ostatně vždy, když nějaký jev vytrhneme ze souvislostí, například když z živého jazyka izolujeme jediné slovníkové heslo. Listujete-li ve Šmírbuchu jazyka českého, nejdřív si uvědomíte, že sloveso flákat skutečně láká svou expresivitou i zvukem k velmi rozmanitým užitím, a že tedy pojme mnohem více významů než pouze dva. Autor slovníku Patrik Ouředník ho zmiňuje i pod heslem „dát, vložit“ a uvádí hned jako příklad báseň Andreje Stankoviče: „On byl ajznboňák / a ona plela mák. / Okolo jel vlak / a on jí ho tam flák.“

Dále nad Šmírbuchem pochopíte, že ve významu „vyhýbat se práci“ má slovo flákat mnohem silnější postavení než ve významu „bít, tlouci“ nejspíš proto, že jsme si pro lenost a nedbalost zdaleka nevytvořili tolik synonym – snad právě z lenosti. Ouředník uvádí tato: „kantovat, šanovat, labovat, flákat se, flinkat, ulejvat se, mít ručičky vod těla, za prdelí, mít lachtaní nemoc, dělat hubou, dělat jak Sernáto, italskej dělník Sernáto.“

Ovšem výrazů pro význam „udeřit“ našel autor Šmírbuchu mnohem více. Vypíšu jen některé: „šlehnout, švihnout, natřít, naprat, natáhnout, natankovat, tlápnout, plácnout, cásnout, rohnout, bouchnout, třísknout, řachnout, majznout, dát po žrádle, ostravskou mezi voči, střihnout, přinýtovat jednu do zubů, utrhnout, trhnout ji, plivnout, kydnout, vkydnout, nažhavit, nahulit, připlombovat ji, ubalit ji, utřít ji, cvaknout, šoupnout ji, cuknout ji, cáknout ji, […] přišít jednu, že ji nevodpáře, že vezme druhou vo zeď, vo podlahu, že ho budou sbírat lžičkou, po lžičkách, že se mu rozvážou tkaničky, že si vytře mrakama prdel, že mu bude v luftě dlouhá chvíle, že poletí jak večerníček, uletí jak vrtulník…“ A tak to pokračuje a pokračuje a přitvrzuje.

Takže sloveso „fláknout/flákat“ je vskutku úderné a silné, jestliže se navzdory tak početné konkurenci v tomto významovém okruhu vůbec udrželo.

Závěr je jasný, milá Alenko: Ať dělal váš syn v poslední den prázdnin cokoli, my doktorky žádnou z nastíněných možností bohužel nemůžeme dítěti doporučit. Až ho zase někdy ponecháte napospas flákání, radím ne vám, ale jemu, aby zavolal na linku bezpečí.

V úctě vaše doktorka I.