LITERÁRNÍ BAŠTA

Milý Radime, žádné slovo není samo o sobě špatné, každé lze použít vhodně nebo nápaditě. Složenina dechberoucí nám to však téměř neumožňuje ani slovotvorně, ani syntakticky. Jakožto kalk kopíruje výstavbou výraz z jiného jazyka. Možná z němčiny (atemberaubend), jejíž slovní zásoba se – na rozdíl od buněk a češtiny – nejraději rozmnožuje skládáním. A ještě spíš z angličtiny (breathtaking), která často a efektivně tvoří slovesné tvary s rozmanitými gramatickými významy jedinou koncovkou -ing. Odtud jsi možná to slovo přejal i ty, stejně jako zálibu ve střednících. Angličtina může jít ve své legovitosti ještě dál a vytvořit ze slovesa přes participium i příslovce (breathtakingly), a navrch ho stupňovat: například slovník Cobuild uvádí spojení „the most breathtakingly beautiful scenery in Germany“. Ale jak to říct česky: Nejdechberoucněji krásná krajina? Uznej, že tudy cesta nevede.

Už svou konstrukcí se dechberoucí v českých luzích vyjímá jako kaktus Saguaro. O to obtížněji ho lze nenuceně zapojit do české věty. Pěknou větu si můžeš představit jako nápaditě sestavenou a pevně svázanou kytici. Ale i nedorostlý jedinec druhu Carnegia gigantea ze všech pugétů okázale vyčnívá či vypadává, k žádnému kvítku se nehodí.

Čeština kompozitu dechberoucí dlouho odolávala, starší normativní slovníky, založené na výpiscích z „dobrých autorů“, ho neznají. Různé příklady užití z posledních let nalezneš v Českém národním korpusu. Slovo si oblíbily tři skupiny pisatelů:
1. recenzenti, zejména hudební a filmoví: „dechberoucí duet“, „dechberoucí vokální bouře“, „film jedním slovem dechberoucí!";
2. sportovní redaktoři: „dechberoucí pětisetová bitva“, „dechberoucí karamboly i jejich následky“;
3. cestopisci: „Při sestupu se vám otevře dechberoucí pohled na hrad na skále.“ Z posledního okruhu pochází i příklad v Internetové jazykové příručce: „Litevská Hora křížů poblíž města Šiauliai je osázena dechberoucím počtem křížů.“

Dechberoucí se vyskytuje nebezpečně často v případech, kde se pisatelům nedostává ani slov, ani dechu, zejména při výstupu do výšin, při prožitku ze spatřeného sportovního nebo uměleckého výkonu nebo v jiném vytržení. Toto nekontrolované duševní rozpoložení uživatelů dělá ze slova dechberoucí opravdového lexikálního ňoumu. Ocitá se pak v nejdivočejších spojeních, jak dosvědčuje památný titulek reportáže v České televizi: „Karlův most skrývá dechberoucí dutiny, dostanou se do nich pouze údržbáři.“

Táborová vedoucí Blanka však nebrojí proti slovu samému, nabádá tě, abys používal slovesa. Tvé vtipné příklady složených adjektiv, která vznikla z celých vět, problém obcházejí, protože bys je jistě ve větě použil opravdu jako přídavná jména, to znamená: přidal bys je k nějakému podstatnému jménu a ušetřil by sis tím jednu větu vedlejší, nikoliv však sloveso ve větě hlavní. Jenže slovesné adjektivum dechberoucí jsi užil jinak: v přísudku a s pomocným slovesem být. Tím jsi větu nezjednodušil, naopak jsi vytvořil složenou konstrukci tam, kde postačí jedno jadrné sloveso v činném rodě. Samozřejmě pokud bys chtěl prosté sdělení (například XY umí hrát tenis) hodně zašmodrchat, pak tento výraz poslouží výborně, jako autorovi jednoho příkladu z Českého národního kurpusu: „To, co on dokáže s tenisovou raketou, je dechberoucí.“

I tak platí, že každé slovo se může uplatnit k dobrému účelu. Dechberoucí se bude lépe než ve větě vyjímat samostatně, třeba jako název menšího uměleckého uskupení. Ale na to už někdo přišel dávno před námi (viz www.dechberouci.cz). Nebo ho můžeme použít při vzácné příležitosti, kupříkladu chceme-li vyznat lásku výše postavené osobě, které si můžeme vážit. Ta pro nás je a zůstane dechberoucí vedoucí. Pěkné prázdniny ti přeje doktorka I.

 

The most breathtakingly beautiful scenery in Germany.