LITERÁRNÍ BAŠTA

Milá Báro, piškot je trochu srandovní slovo, ozývá se v něm jeho cizokrajný původ, a tak se ani nedivím, že ses rozhodla hledat chybně chybu právě v něm. Piškot se k nám dostal přes němčinu z Itálie, kde do dortů dávají biscotti, což můžeš někdy zkusit i ty, pokud máš dost trpělivosti poskládat ty dlouhé italské drobivé prstíky do kulaté české dortové formy. Ano, Báro, piškot není jen malé dusivé kolečko, které tě rodiče nutí zapíjet hořkým čajem, když máš ujímání, jeho pojmenování nepoukazuje na tvar, ale na způsob přípravy: bis-coctus znamená v latině (odkud přešlo do italštiny a francouzštiny) dvakrát pečený. Takže piškot je vlastně takový vypečený chlebíček, tak dobrý, že si ho zejména církevní hodnostáři velmi oblíbili a v mimopostní době si ho ještě vylepšovali čokoládovou polevou.

Ale to jsme se, Báro, nějak sladce zapomněly, viď? Tak tedy k tomu velkému otazníku paní učitelky. Myslím, že ji jako zkušenou kuchařku zarazilo, že doma melete smetanu, protože ona ji odjaktěživa šlehá. Máš pravdu, že ta dvě slovesa mohou mít něco společného – například krouživý pohyb kličkou, pokud používáš takový ten starý ruční šlehač. Ale to z nich ještě zdaleka nedělá synonyma. Uznej sama, Báro, že maminka neumí našlehat maso na karbanátky ani oříšky do vanilkových rohlíčků, stejně jako by se jí asi těžko povedlo například umlít syrové vajíčko.

Možná ses, Báro, chtěla vyhnout slovu šlehat, protože ti evokuje ten příšerný velikonoční obyčej, kterého se čeští a moravští chlapci a muži z nepochopitelných důvodů ne a ne vzdát. Šlehat skutečně znamená bít, tlouci něčím pružným, švihat, mrskat atd., a nejen někoho (třeba nějakou chuděrku v sousedství), ale i něco. A to bití někoho se kdysi provádělo i metlou a smetana se zase tloukla či šlehala či šlohala metličkou, aby z ní byla šlehačka. Mlít šlehačku nelze proto, že je tekutá, což vylučuje možnost drtit nárazem či třením její větší částice na menší.

Tak to je všechno, milá Báro. Snad jsem tě neodradila od psaní ani od vaření. Koneckonců tě paní učitelka pochválila a i já tě chválím, že nemáváš nad otazníky rukou, ale pídíš se po jejich příčině. Je vidět, že měl Jan Amos Komenský recht, když vyhnal ze školy metlu coby marný nástroj v boji proti peklu. Tvoje doktorka K.

–

Vážená paní doktorko, v poslední rubrice Nedělnička na Literární baště píšete o dění v Praze: „V sobotu byl na náměstí Míru instalován první poeziomat.“ A na počest Bedřicha Smetany se prý konal průvod a „mužský pěvecký sbor vyrážel z hlavního nádraží“. Nechci se vměšovat do zábav Pražanů, ale rád bych se zeptal na pravopis některých míst v české metropoli. Ze školy si matně pamatuji, že Hlavní nádraží i Náměstí Míru se píší s prvním velkým písmenem, ale zejména u Náměstí Míru si to neumím zdůvodnit. Můžete to prosím objasnit? Váš čtenář Radim z moravské metropole

Milý pane Radime, poukázal jste na ryze městský pravopisný problém. Nedělnička to vskutku napsala správně, ale ani vaše rozpomínka na hodiny pravopisu není úplný blud.

V této otázce se můžete s prospěchem obrátit na Internetovou jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Z obecného poučení vyplývá, že výrazy jako náměstí, ulice, třída, most či sady ve víceslovných názvech prostranství píšeme vždy s malým písmenem: tedy náměstí Míru či Mírové náměstí a podobně. Avšak „pokud názvy uvedených veřejných prostranství pojmenovávají stanici hromadné dopravy, píšou se výrazy ulice, náměstí, nábřeží, most atd. s velkým písmenem – v adrese: nám. Míru × stanice metra: Náměstí Míru “.

Nyní již tušíte, jak je to s hlavním či Hlavním nádražím. Plné pojmenování železniční stanice zní Praha hlavní nádraží – a samo hlavní nádraží píšeme s malým písmenem. Avšak v podzemí pod železnicí se skrývá stanice metra Hlavní nádraží.

Chceme-li tedy místní jména správně psát, potřebuje místo či jeho obyčej trochu znát. Například obyvatelé Zábřehu se neustále musejí ohrazovat proti povrchnímu mínění těch, kteří jejich městem pouze projíždějí rychlíkem a domnívají se, že město se jmenuje Zábřeh na Moravě. Když konečně prozřou a poučí se, že se tak nazývá pouze železniční stanice, mylnou analogií zkracují název Nového Města na Moravě na Nové Město. Zeměpisná jména – ostatně jména vůbec – zkrátka označují jedinečnou, nezaměnitelnou realitu a dožadují se toho, abychom na ně pravopisná pravidla uplatňovali s rozmyslem a pozorností.

Nakonec se vás také na něco zeptám. Při jízdě brněnskou tramvají číslo jedna mi vždy vrtává hlavou: Jaký původ asi má místní jméno Semilasso? Na vaši odpověď se, milí Brňané, těší dr. I.