LITERÁRNÍ BAŠTA

Tak tedy, měla jsem se špatně, protože se u mě začala projevovat rodinná choroba zvaná kompresivní kořenový syndrom (radikulopatie). Nejapné lidové etymologické narážky nejsou namístě, genetická informace ke mně nedorazila od Kořených, ale od Zacherů. Tam se také ustálilo rčení vystihující pohybové limity člověka, u něhož se zrovna onemocnění akutně hlásí: „Jde jak podesranej Sachs.“ Připomněla mi ho v sobotu teta Albína, jíž jsem se jako lékařce svěřila v naději, že mi poradí nějaký zázračný lék. Neporadila, ostatně je pediatrička a sama často chodí jako zmíněný pan Sachs. Zklamala i její sestra, tedy co se týče léčby, nikoliv absencí jazykové kreativity – tou zřejmě nositelé syndromu netrpí. Kdysi jí prý neurolog prozradil, že patologie tohoto onemocnění se laškovně shrnuje do dvouverší: „Buďto ležíš, / nebo běžíš.“ Tolik, Jájo, k mému víkendu.

A teď to ponaučení, o které nežádáte, ale k němuž mě zavazuje žánr. Určitě vám vrtá hlavou, kdo je ten Sachs. Mně taky. Vzhledem k tomu, že ho znám jen z ústní rodinné tradice, ani nevím, jestli se třeba nepíše správně Sax. (Tuhle variantu jsem ovšem eliminovala, neboť by mohla vyvolat nepěkný dojem, že se můj dědeček posmíval nějakému příbuznému Dity Saxové, tedy že byl antisemita.) Po chvilce hledání v moudrých knihách jsem zjistila, že ani Sachs, ani Sax, ale Saks. Česko-německý slovník Fr. Št. Kotta uvádí u hesla choditi příklad „chodí jako podesraný Saks (dělá malé kroky)“. Podobu Saks najdeme i ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky, v tom monumentálním díle české lexikografie, které už máme kompletně k dispozici. V prvním svazku je jako příklad přirovnání s obecněčeskými prvky uvedeno spojení „chodit/jít j. posranej/podesranej (Saks)“. Saks je samozřejmě označení pro Sasy… Takže nakonec přece jen skončíme u těch šovinistických stereotypů!?

Nebojte se, Jájo, to bych vám, Nuselačce, nikdy neudělala. Snad ještě Vršovičákům nebo Michelákům, prostě Zabotičákům, ale pro vás mám speciální, velkolepý a trošku dojemný výklad toho „podesraného“ idiomu. Myslím, že je to taková trvalá připomínka Hanse Sachse, mistra ševce a pěvce, za kterého se tak bral Goethe a jehož zvěčnil ve své opeře Richard Wagner. Když se, Jájo, začtete do knih Masopustní hry a šprýmy nebo Blázni v lázni, určitě jako Nuselačka oceníte Sachsovy úderné knittleversy, jadrné švanky a třeskuté dialogy. Také vám jistě zavrtá hlavou, jak stihl při ševcovském řemesle vytvořit tak mohutné literární dílo (jen dochovaných textů je přes šest tisíc). Předepsané poetické zkoušky, po nichž se stal mistrem pěvcem, složil ještě v době svého tovaryšského putování. V roce 1516 (ve dvaadvaceti letech) se ovšem vrátil do rodného Norimberku a otevřel si tam ševcovskou dílnu, takže přes den seděl u verpánku a po večerech básnil. Je to opravdu záhada, jak to všechno zvládl, a také nemalá výzva pro dnešní zhýčkané… ševce; a vůbec se nedivím, že z toho permanentního vysedávání měl úplně bolavá záda a že často chodil jako podesranej, než tu bolest rozchodil nebo přepil.

Takže, Jájo, co já jsem přečetla přes víkend, to máte fuk, ale vy si o masopustním úterý přečtěte Sachsovu masopustní hru Chtěl vysedět telata, ať se na ten půst řádně posilníte. Je ve zmíněné knize Masopustní hry a šprýmy, která vyšla v roce 1957. Nenechte se zmást šifrovanou tiráží, v níž stojí, že předmluvu napsal Eduard Goldstücker a že „bylo přeloženo z německého textu“. Kdo ty hry a šprýmy tak nádherně přeložil, se tam pochopitelně nepíše: překladatel Rudolf Mertlík totiž tou dobou seděl ve Valdicích za protistátní činnost. (Byl to zjevně rozený protistátní živel, studentská léta 1939–1942 strávil pro změnu v Sachsenhausenu-Oranienburgu.) Vaše doktorka K. z Nuslí

Selka k sedlákovi:
To s tebou doběh čert i mě,
ty neřáde! A na dvůr maž,
tam řádně dříví narubáš,
sic žrát ti nedám, zaklínaný,
a zaplatím ti z každé strany,
byť farář sám tě chránit chtěl.
[…]
Však nač se zlobím, darebáku,
to nepomůže pranic tobě,
a nejvíc škodím sama sobě,
neb musím s tebou zůstat dál.
Teď honem víno koupit pal!
Co z trhu nesu, pustíme
a na vínu se pomstíme
a trampoty už pusťme z hlavy.
Zas přijde štěstí, Hans Sachs praví.

(Hans Sachs: Chtěl vysedět telata. Masopustní hry a šprýmy, Odeon, Praha 1957)

–

Dobrý den, Dobrá češtino, chtěl bych vás požádat o radu týkající se cizích jmen, zejména těch francouzských, v odborných textech. Jak s nimi ve větě nakládat? Skloňovat jen příjmení, nebo i křestní jména? Neskloňovat vůbec? Pro příklad bych mohl uvést jména jednoho vynálezce a jednoho vědce, kterými jsou Louis-Jacques Daguerre a Nicéphore Niépce. Jak s těmito pány nakládat ve větě například v sedmém pádě? Váš čtenář Jan z Vyššího Brodu

Vážený pane Jane, Vyšší Brod odedávna zásobuje svět zajímavými artefakty a nyní, jak vidím, i otázkami. Děkujeme za váš dotaz, odpovím dnes i za doktorku K., která se zrovna tento týden zaměřila na německá příjmení a rodinnou anamnézu. Vaše otázka je zprvu formulována poměrně obecně, a tak zprvu velmi obecně odpovím: Ano, skloňujte jméno i příjmení! V tom není rozdílu mezi textem odborným a neodborným. Vzpomeňte si třeba na Vánoce Hercula Poirota, jistě, je to Belgičan, ale má francouzské jméno i příjmení a obě se skloňují. Z toho si vezměte příklad.

Ale raději k těm jménům, na která jste se ptal, protože na nich se ukáže povšechnost a snadnost mé rady. Otázka totiž zní: Jak skloňovat? A o tom v češtině nerozhoduje ani tak národnost, jako zakončení daného osobního jména – a teď pozor – ve výslovnosti. To znamená, než se rozhodneme pro skloňovací vzor, potřebujeme znát výslovnost. Buď se svěříme stránkám typu www.PronounceNames.com, nebo se při troše důslednosti zeptáme rodilého mluvčího, případně se naučíme francouzsky.

Když je tato první fáze za námi, můžeme se pustit do skloňování. Pomůže nám přitom jakýsi rozcestník možností, který najdeme ve výkladové části Internetové jazykové příručky, v kapitole Skloňování osobních jmen. Vynálezce Joseph Nicéphore Niépce (mimochodem, 7. března oslaví 250. narozeniny!) se vyslovuje zhruba [žosef nisefor nips]. To znamená, že zde vystačíte s kapitolkou Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku. Nicéphore končí ve výslovnosti tvrdou souhláskou, bude se tedy skloňovat podle vzoru pán
(-e následující po -r- není v tomto případě pro výslovnost podstatné a nebude se v dalších pádech zachovávat). Stejně se skloňují i jména končící na obojetnou souhlásku (například Joseph), ovšem s výjimkou
zakončení -s, -z a -x (například Niépce, případně Saks či Sachs, o nichž pojednává doktorka K.). Takto zakončená jména se skloňují podle vzoru muž. Takže: bez Josepha Nicéphora Niépce, v sedmém pádě s Josephem Nicéphorem Niépcem.

Jenže život není peříčko, jak dokládá jméno Louis-Jacques-Mandé Daguerre [lui žak mandei dager]. První dvě části složeného jména se výrazně liší v psané podobě a ve výslovnosti a v těchto případech má čeština tendenci zachovávat psanou koncovou souhlásku, a tedy – v rozporu s tím, co jsem vám dosud tvrdila – i skloňovat podle psané podoby! Takže u Louise koncové -s v dalších pádech s největší pravděpodobností zachováme, v každém případě jej budeme skloňovat podle vzoru muž. Zato u Jacquesa (někdy je uváděno rovnou Jacqua) či Jacquese máme na vybranou mezi podobou vyslovovanou (která končí na tvrdou souhlásku -k, a skloňuje se tedy podle vzoru pán) a psanou (zakončenou na -s, tedy podle vzoru muž). To se týká více francouzských jmen, která končí na -es, jako je Charles, Jules, Yves či Descartes. Můžete u nich tedy mezi koncovkami volit, aniž byste chyboval, v jednom textu se však pokud možno držte buď měkkého, nebo tvrdého skloňování, nemíchejte je.

Ano, je to tak zamotané! Proto se na tato jména pro jistotu vždy znovu dívám do Internetové jazykové příručky, která je tak hodná, že je zařadila se všemi tvary i do slovníkové části – viz třeba heslo Descartes. A je tam dokonce i jméno Jean-Paul, které lze psát i bez spojovníku: Jean Paul.

V každém případě sedmý pád jména, na které jste se ptal, bude znít: Louisem-Jacquesem-Mandéem Daguerrem (případně Louisem Jacquesem Mandéem Daguerrem).

Pokud vás tento výklad vyděsil, mám pro vás ještě jednu radu. Osobním jménům, která neumíte skloňovat, se zkrátka vyhněte. A po indiánsku využijte opisné pojmenování. Například: Muž, který vyvinul daguerrotypii. Sedmý pád: Mužem, který vyvinul daguerrotypii.

Vaše doktorka I.