LITERÁRNÍ BAŠTA

Milá paní Gabrielo, společně s dětmi jste narazila na poměrně vzácnou podskupinu mužských životných podstatných jmen končících na -a, jemuž předchází měkká souhláska. Nejblíže jsou vzoru předseda, avšak odchylují se od něj jednak koncovkou -i tam, kde je u předsedy koncovka -y (tedy ne u míšy, ale míši), jednak právě v šestém pádě množného čísla, kde mají namísto koncovky -ech koncovku -ích. Protože o míších mluvíme velmi vzácně, možná jen jednou v životě, když řešíme tento nevšední úkol, potřebujeme nějakou oporu.

První se hodí pro spoluobčany s dobrou pamětí, kteří jsou schopni akceptovat, že vzor předseda má ještě zvláštní podtyp paňáca – a právě podle něj se tato podstatná jména skloňují.

Druhá pomůcka poslouží těm, kteří se na paměť nemohou tak docela spolehnout, avšak nepostrádají důmysl, odhodlání a počítač s internetovým připojením. Těm Internetová jazyková příručka přece jen pomůže – ne sice ve své slovníkové části, ale v části výkladové. V oddíle Tvarosloví – podstatná jména najdou pododdíl Skloňování obecných jmen a pod ním ještě Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. Po delším bloudění mezi substantivy typu tác, šejk, dok či krokodýl naleznou i typ paňáca s příslušnou koncovkou.

Dětem můžeme vštípit šestý pád plurálu slova míša i tak, že s nimi nenápadně, nicméně se železnou pravidelností budeme hovořit o nanucích Míších. Ještě názornější je mnoho nanuků zakoupit a při těchto nenucených rozhovorech je společně pojídat, tím se podpoří příznivé asociace.

Poslední rada, která nabízí zaručený výsledek, zní: Dejte dětem jiný úkol. Přiměřený je obvykle takový, který dokáže vypracovat sám učitel.

Srdečně

Vaše doktorka I.

–

Milé doktorky, sleduji vaši poradnu a rád čtu vaše příspěvky. Říkal jsem si, že bych se na vás tedy mohl obrátit. Má dcera letos měla na vysvědčení (šestá třída) poprvé trojku. A co hůř – z češtiny. Tvrdí mi, že je to hlavně kvůli diktátům, ale já si myslím, že je problém někde jinde. Prosím, poraďte mi, jak se má rodný jazyk naučit tak, aby ho používala správně a oblíbila si ho. Myslíte, že jí pomůže četba – a jestli ano, jaké knihy jsou pro takové účely nejlepší? Martin z Prahy 1

Milý Martine, vaše důvěra nás těší a zavazuje. Nicméně vás hned na úvod trochu zklamu: kdyby existoval nějaký jednoduchý návod, jak naučit malé i velké lidi správně používat (upřednostňuju spojení efektivně používat) mateřský jazyk, jistě by si ho někdo dávno dal patentovat a vydal ho jako příručku, na niž bych vás teď odkázala. Jednoduchý návod neexistuje už proto, že problém je složitý a různou měrou zasahuje různé věkové i sociální skupiny. Vy akutně řešíte problém s šesťačkou, tak se omezme na děti.

Vzhledem k tomu, že nejsem vystudovaná ani profesionálně vytříbená učitelka češtiny, odkážu vás nejdřív na stránky EDUinu, nezávislé organizace, která se zabývá problematikou vzdělávání a kde mimo jiné najdete blogy Ondřeje Hausenblase věnované nástrahám výuky češtiny ve školách: http://hausenblas-blog.eduin.cz/. Doktorka I. i já jsme u něj kdysi na filozofické fakultě absolvovaly několik seminářů, takže vám rozhodně neprodávám zajíce v pytli. To, že umíme obstojně česky číst, mluvit a psát, ba že se nám daří tímto jazykem vyjádřit sem tam i nějaké složitější myšlenky, dojmy a emoce, je i jeho velká zásluha.

Abych ale jen neodkazovala na chytřejší a zkušenější, pokusím se přičinit alespoň pár rad z vlastní zkušenosti. Nejdřív zkuste zjistit, zda je problém na straně vaší holčičky, nebo paní učitelky. Ve druhém případě neleňte a změňte školu. V prvním případě změňte holčičku: netráví-li čas četbou, jistě se oddává jiné kratochvíli, která zřejmě nerozvíjí její jazykové kompetence. Nedělejte si iluze, že najdete strhující knihu, která pubertální školačce vynahradí ztrátu komfortní zábavy při hraní her, sledování filmů či chatování s kamarádkami. Četba je intelektuálně poměrně náročná činnost a většinu dětí do ní musíme nutit, jako ostatně do mnoha jiných činností, při nichž si osvojují jisté návyky, o nichž dospělí rozhodli, že jsou potřebné. Alarmující je disproporce mezi počtem rodičů, kteří ustoupí lenosti svých potomků například ve věci osobní hygieny nebo stlaní postele, a těch, kteří jim dovolí nečíst. Svědčí to o tom, že společnost spíš toleruje (nebo dokonce potřebuje?) intelektuálně ochablé jedince, kteří nedokážou dešifrovat a vytvářet texty v mateřštině, než špindíry beze smyslu pro pořádek.

A tak vám radím, Martine, sedněte si s holčičkou do roztahané postele, mlčky si odlepte z ponožky gumové medvídky, tablet nenápadně zastrčte pod matraci a místo něj té šesťačce strčte do ruky knížku. Doporučuju nějaké pěkné básničky, ať ji hned na začátku nevyděsíte množstvím písmen. A pusťte se společně do dobrodružství při luštění hádanky, která je v každé básni. Ukažte jí, jaká kouzla se dají s pár slovy vytvořit, co všechno se ukrývá za a mezi jednotlivými řádky: třeba sbírky lidové slovesnosti jsou pro takové účely úplně ideální. Probuďte v holčičce její přirozenou zvědavost a tvořivost a uvidíte, že se chytne. A s diktáty ať si neláme hlavu, pravopis se člověk naučí až na brigádě v korektorně. Vaše doktorka K.