LITERÁRNÍ BAŠTA

Paní Vlasto, na úvod bych měla asi přiznat, že ačkoliv se účastním tak českonárodněo­brozenského podniku, jakým je Dobrá čeština, jsem po dědovi, respektive po matce, krve německé. Vlastně jste mi svou otázkou objasnila hlubinnou příčinu mé volby psí rasy a pasovala mě na vlastenku. Leč obávám se, že je to s těmi rasovými preferencemi složitější. Právě zmíněný děd totiž, jsa myslivec, měl českého fouska (též ovšem – běda! – foxteriéra). V linii mého otce pak je sice více ryzích Čechů, ale zase žádný fousek, jen buldoci a boxeři. Sama jsem vyrůstala s francouzským buldočkem.

Takže, paní Vlasto, vidíte, že jsem typický výhonek sudetského mišmaše a že se ode mě těžko dočkáte nějaké rasové či národnostní důslednosti. Na vlastní obhajobu mohu říct jen tolik, že náš německý boxer Ignác se narodil 16. listopadu a občas mu říkáme Hynečku, byť jsme ho původně pojmenovali po svatém Ignácovi z Loyoly z toho prostého důvodu, že každý boxer je v podstatě náruživý misionář. (Pokud nevěříte, zkuste cestou do Klokot pozdravit nějakého protijdoucího boxera a uvidíte sama: vrhne se na vás a zavalí vás takovou láskou, že úplně zapomenete, proč jste pořád tak nakvašená.)

Teď mě napadá, jestli jsem si u vás ještě nepohoršila, paní Vlasto, snad jste nejen národní, ale i lokální patriotka a ctitelka husitských revolučních tradic a jméno Ignác je pro vás pro změnu synonymem katolického útlaku. Pak už mě napadá jen jediná rada: Zapomeňte na vlast a milujte oblaka, ta zázračná oblaka…
Nevíte-li, o čem mluvím, přikládám do závorky malý dárek na usmířenou (http://www.baudelaire.cz).

Buďte hodně šťastná, paní Vlasto. Vaše doktorka K.

–

Na stránkách Centrum.cz jsem nedávno četla upoutávku (viz přiloženou fotografii): „Kolik máte dostat za vaši práci?“ Podle mě by to správně mělo být: „Kolik máte dostat za svou práci?“ Případně: „Kolik vám zaplatí za vaši práci?“ Mýlím se, nebo mám pravdu? Marie Stejskalová, Letohrad

   

Milá Marie, děkuji vám za dotaz i fotografii, nemýlíte se a máte pravdu! A dokonce jste tímto jednoduchým příkladem upozornila na několik problémů naráz. Vy i mnoho čtenářů Dobré češtiny správně tušíte, jak zájmeno svůj používat. Připomenu lapidární výklad Vladimíra Šmilauera z jeho nesmrtelné Nauky o českém jazyku, podle níž zájmeno svůj:

1. přivlastňuje původci děje: Ivan to viděl ze své (Ivanovy) skrýše;

2. má význam „vlastní, příslušný, náležitý, vhodný, pravý, svérázný“: Mezi své přišel a svoji ho nepoznali.

Tady si dovolím malou odbočku: už dlouho si s mým (nikoliv svým) nejstarším mladším bratrem říkáme (původci děje jsme oba), že by stálo za to, napsat pojednání o příkladových větách českých lingvistů. Vladimír Šmilauer má mezi nimi čestné místo. Jeho Nauka o českém jazyku, zamýšlená jako „pomocná kniha pro vyučování na školách druhého cyklu“, vyšla v normalizačních letech 1972 až 1982 v šesti vydáních v celkovém nákladu 350 000 výtisků. Vladimír Šmilauer volil příkladové věty pečlivě a šalomounsky neuváděl jejich zdroje. Zde například první kapitolu Janova evangelia.

Ale zpátky k svůj a váš: zádrhel, na který autor Nauky didakticky upozorňuje dalšími příklady, vzniká v situaci, kdy původce děje není podmětem věty. „Ve větě Prosím tě o vrácení mé knihy [na koho asi právě Vladimír Šmilauer myslel? – poznámka dr. I.] se sice kniha přivlastňuje podmětu věty, ale původcem děje vrácení je ,ty‘, proto je můj. Vždy rozhoduje zřetel k jednoznačnosti. V množném čísle musí být úplná totožnost: Stanuli jsme (my turisté) na hranicích naší republiky (nás Čechoslováků). Také náš ve významu „už jmenovaný, nám již známý“ se nahrazuje zájmenem svůj: Všimněme si našeho hrdiny.“

Váš příklad, Marie, je typický také kontextem, v němž se zájmena váš a svůj zaměňují často, a mnohdy záměrně: totiž ve výrocích o penězích. Zkusila jsem v Českém národním korpusu hledat spojení „vaše peníze“ a hned mi vypadlo: „Obávám se, slečno Čunátová, že ty vaše peníze už těžko uvidíte“ (časopis Policista 5/2005). Na fotce, kterou jste zaslala, se ostatně vyskytuje ještě jedna věta se stejným přešlapem a podobným významem: „Podívejte se, jaký minimální výdělek máte dostávat ve vaší profesi.“ Tím nenáležitým „za vaši práci“ a „za vaši profesi“ (ač je dost pochybné dostávat peníze za profesi bez práce, ale nešť) se zdůrazňuje jakési vlastnictví, za něž si zasloužíte pořádně vypasené prasátko plné peněz, kterého se jen musíte asertivně zmocnit. Zájmeno svůj zřejmě tohle evokační kouzlo nemá. Jinými slovy – řeči o penězích nebo vemlouvavé žánry, které z vás peníze chtějí dostat, se vyznačují zvýšeným výskytem slova váš záměrně – jak ostatně zaznamenává i Akademická příručka českého jazyka, kterou vydal Ústav pro jazyk český v loňském roce. Reklamy a výzvy často korunují omamné slovo váš velkým počátečním V, které je přitom vyhrazeno pouze pro dopisy. Například Festival spisovatelů na svém webu nyní láká středoškoláky k literární soutěži větou: „K textu a názvu povídky uveďte, prosím, pouze Vaše jméno“ (škoda, že se autor onoho „prosím“ nepodepsal ani neporadil s korektorem).

Ale když hledím na to, jak dobře jste si poradila s větou o odměně za práci, dochází mi, že vedle vašich dvou správných řešení existuje ještě jedno, které bývá někdy nejelegantnější: jakmile se odpoutáme od otázky, které z těch dvou zájmen je správné, zjistíme, že ve větě nemusí být žádné! Kolik máte dostat za práci? To přece stačí! A tak to s přivlastňovacími zájmeny chodí. Mnohdy je (svůj obzvláště) můžeme vynechat, protože v dané výpovědi na vlastnictví tolik nezáleží, případně ho věta vyjadřuje jinak. To je dobrá zpráva i pro ty, kteří se mezi váš a svůj nikdy rozlišovat nenaučí.

Dnešní radu uzavřeme drobnou finesou z nevyčerpatelné studnice důvtipu a názorných příkladů Šmilauerovy Nauky: „Přivlastňování se vyjadřuje i dativem přivlastňovacím; říkáme Natáhl si rukavičky, nikoli Natáhl svoje rukavičky.“

Hodně radosti se škrtáním přivlastňovacích zájmen vám přeje

dr. I. (svoje, ale vždy vaše)