LITERÁRNÍ BAŠTA

Milý Danieli, myslím, že ignorování pravidel neprovází jen psaní, objevuje se všude tam, kde nějaká pravidla existují. Nutkání porušovat normy a předpisy je nepochybně stejně staré jako nutnost předepisovat, regulovat. Takže je asi třeba si nejdřív říct, v čem se gramatická, pravopisná či grafická pravidla liší od těch ostatních, například od pravidel silničního provozu. Uvažte, že jejich porušování může ten, kdo se ho dopouští, zaplatit penězi, řidičským oprávněním, zdravím či životem svým i dalších lidí – a přece se to děje. Ve srovnání s tím je přestoupení zásad kultivované písemné komunikace zdánlivě beztrestná legrace.

Znalost pravidel silničního provozu je podmínkou získání řidičského oprávnění a chtělo by se dodat, že i znalost jazykových pravidel je předmětem zkoušení a podmínkou pro vykonávání jistých činností. Ale je tomu skutečně tak? Zatímco všichni adepti řízení vozidla musí zvládnout stejné penzum teoretických znalostí a praktických dovedností, znalosti a dovednosti adeptů psaní jsou značně disparátní: většina z nich asi prochází pravopisným drilem (srovnatelným se znalostí dopravních značek), ale zdaleka ne všichni jsou poučeni o rozmanitých typech komunikátů a nástrahách komunikačních situací – takže vyjíždějí na komunikaci, aniž by si předtím dostatečně procvičili modelové situace na křižovatce.

V této analogii by se dalo pokračovat donekonečna, ale asi bychom se pořád točili kolem shod a rozdílů vyplývajících z toho, že porušování pravidel silničního provozu, ať už je důsledkem neznalosti, či nedbalosti, je stíháno zákonem, a tedy všeobecně vnímáno jako jev společensky hrozivý. Přitom porušování zásad kultivované komunikace, písemné i ústní, je také společensky nebezpečný fenomén, byť jsou jeho projevy a důsledky mnohem subtilnější. V první řadě je asi třeba stále připomínat, že to, jak něco říkám, je neodmyslitelnou součástí toho, co říkám, tedy že i forma sdělení se podílí na jeho obsahu a smyslu. Jakákoliv ledabylost v tomto směru je pak signálem, že pisatel (či mluvčí) nemá úctu k tomu, co píše, komu to píše, a nakonec ani sám k sobě. Je-li to člověk náležející k jistému stavu (vzdělanec, učitel, veřejně angažovaná osoba), zpronevěřuje se svému poslání, a mě nenapadá, co říct na jeho obhajobu.

E-mailová komunikace má svá specifika a pokrývá velmi širokou škálu komunikačních situací od privátních až po výsostně oficiální. Nebudu tvrdit, že se sama po dvacátém kole elektronické výměny názorů nedopouštím nějakých lapsů. Ale podobně jako vy si to uvědomuju a stydím se za to. Tím spíš, že se to týká většinou korespondence s mladšími přáteli a kolegy, bývalými studenty, jimž mám jít příkladem, aby i oni mohli jít příkladem, když už jsme se rozhodli živit se hlavou, potažmo jazykem. Nevím, do jaké míry v jazyce platí, že nevědomost hříchu nečiní, a ani se vlastně nechci zabývat těmi nevědomými, ale spíš těmi pohodlnými. Pohodlnost v dodržování formálních pravidel všeho druhu je podle mého nejhorší civilizační choroba současnosti, bohužel společensky tolerovaná, ne-li podporovaná. Ti, kdo jí trpí, se stávají, aniž by si to uvědomovali, invalidy omezenými svým handicapem v pohybu – duchovním i fyzickém. Různé sociální skupiny to postihuje různým způsobem, symptomy se liší, ale diagnóza je táž, byť bývá označována různě: neformálnost, ležérnost, lidovost, spontánnost, vulgárnost apod. A též prognóza je neblahá, neboť společnost tolerující porušování stávajících osvědčených forem ztrácí mandát k zavádění jakýchkoliv nových pravidel.

Myslím, že liknavost v komunikaci je ve své podstatě intelektuální lenost. Přistihne-li se při ní intelektuál, měl by zvážit další setrvání ve svém oboru (podobně jako atlet, kterému atrofuje lýtkový sval). Možná mi namítnete, Danieli, že lidé mají čím dál méně času, a tak ho šetří, kde mohou. Ale řekněte sám, kolikrát za život jste psal
e-mail v takovém kalupu, že vám nezbyl čas na jeden či dva entery navíc (za oslovením a před podpisem, myslím), na háček nad t nebo na čárku ve vedlejší vztažné větě? Že jste si nemohl dovolit zprávu po sobě přečíst a zbavit ji všech chyb a nedostatků? Kdepak, viníkem není čas, ale naše neochota ho věnovat činnostem, které nepřinášejí viditelný či počitatelný efekt. Trošku se bojím, že přímo úměrně rostoucímu počtu lidí spekulujících ubývá lidí myslících – na něco, na někoho. A je mi z toho smutno…

Vaše doktorka K.

–

Nedávno jsem se zúčastnila Vámi doporučeného autorského čtení v Café Fra. Ráda bych opět někam došla, ale trochu váhám, kam a kdy a na co přesně. Mohly byste mi nějaký pořad doporučit? Byla bych Vám velmi zavázána. Katka

Milá Katko, díky, že jste přišla. Taková setkání, jako bylo s Ivanem Štrpkou, se mohou odehrát jen vzácně. V devadesáti případech ze sta však besedy a jiné pořady se spisovateli jen odvádějí od četby. Protože jste tedy na jednom čtení byla už v prosinci, radím, abyste si udělala pár měsíců pauzu, zůstala doma a přečetla si něco hezkého. Vřele doporučuji nově vydané Dílo Františka Gellnera ve dvou krásných knihách, doplněných DVD s archivem básníkových textů, rukopisů, ba i celého výtvarného díla. Alternativou k četbě jsou snad jen vylidněná místa a kulturní příležitosti s minimální návštěvností. Je poněkud ožehavé zveřejňovat je na tak čteném webu, jako je Literární bašta, ale doufám, že většina našich čtenářů přece jen nakonec raději sáhne po knize. Nuže zde je můj tajný tip: jste-li z Prahy, běžte do Emauz. Tamní gotický kostel Panny Marie, svatého Jeronýma a slovanských patronů (ano, ten, jehož nové věže vypadají jako plachty a dominují pohledu z Rašínova nábřeží) by mohl soutěžit o titul nejkrásnějšího a zároveň nejprázdnějšího pražského kostela. Otevírá se vždy před desátou hodinou, bohoslužeb se ve všední den účastní jen několik lidí, a když kolem půl jedenácté skončí, můžete chvíli setrvat v obrovském světlém prostoru sama. Uvnitř nejsou skoro žádné artefakty kromě kříže, sochy Panny Marie Montserratské a mozaik, které vytvořili beuronští benediktini na konci 19. století. Do Hromnic zůstávají v kostelech jesličky. V těch emauzských je soch jen několik, zato v lidské velikosti a vypadají jako živé. Můžete u nich rozjímat třeba o nepohodlném lůžku Jezulátka, o králi, z něhož vidíte jen záda, poněvadž před dítětem klečí, anebo o svatém Josefovi, který má celý ten výjev na starost, ale musíte ho chvíli hledat, protože stojí úplně stranou a tváří se, že tam není. To je totiž velké umění: nebýt viděn. A být na svém místě.

Vaše doktorka I.