Doktorky radí V
Před 10 lety
Vážená paní doktorko,
pokouším se o vlastní prozaickou tvorbu a nikdy se mi nedaří práci dokončit. Předpokládám, že v této věci mi není pomoci, ale když už je konec roku, nepodělila byste se se mnou prosím alespoň pro inspiraci o svou zkušenost s nějakým oblíbeným dílem, jehož konec považujete za skutečně zdařilý?
Srdečně vás zdraví nešťastný, ale nevzdávající se budoucí autor
Milý autore,
nevím, zda vám poradím s konci, ale pro začátek vám vřele doporučuji, abyste o sobě nemluvil ani nepsal jako o „budoucím“ autorovi. Je to oxymóron, nebo přinejmenším katachreze, prostě blbost. Slovo autor je odvozeno od latinského slovesa augere, což znamená zvětšovat, množit, v tomto případě samozřejmě písmenka a vlastní slávu, což není děj, který by se dal projektovat ad futurum, nýbrž který se prostě buď děje, nebo neděje (tu paronomázii máte jako bonus).
Tak to jsme se vypořádali s vaším autorským blokem… Ale ano, věřte mi, slova hýbou událostmi, ne naopak. Vzpomeňte si na Romana Jakobsona! Takový strukturalista, takový desaussurovec, a na smrtelné posteli tloukl pěstičkou do peřin, že dokáže, že ten znak není arbitrérní.
A teď k těm koncům. Pokud se vám nedaří díla dokončit, tak je nedokončujte. Nebudete první ani poslední a rozhodně se tím nevyčleníte z literárního kolektivu. Musíte na to ale jít šikovně, aby nikdo nepoznal, že vašemu románu či novele chybí konec, protože jste patla, a všichni v tom viděli umělecký záměr. Začněte kolem sebe šířit úvahy o postmoderně a středoevropanství, citujte hodně z Kafky, Musila, Brocha, Wittgensteina. Do začátku vám vypomůžu takovou pěknou sumarizací od Václava Bělohradského:
Tento rozchod s ideou dovršení je přímým důsledkem kritiky evropské metafyziky, tj. každé definitivní hierarchie hodnot a jsoucen. Idea finále, ukončené formy, vždy předpokládá, že člověk uznává systém hierarchicky uspořádaných hodnot, kde např. zneuznání vyšší hodnoty nižší je tragickým závěrem díla. Jen tato definitivní hierarchie hodnot umožňuje dát vyprávěnému příběhu nějaké finále. To může být tragické nebo komediální, ale vždy se odehrává na pozadí této hierarchie hodnot. Jak ale ukončit dílo, jehož nejvlastnějším tématem je rozpad tohoto pozadí. Patočka říká, že filozofie od Platóna jen vymýšlí nějaký happy end, který by důstojně završil lidský život.
Abyste stvrdil svou superpozici nonšalantně přezíravého demiurga skurilního fikčního světa, zahustěte své autorské lexikum slovy hra, torzo, škvíra, škleb, maska, žert; hojně parodujte, perziflujte a pastišujte (ale pozor, jen velká díla, ať lidi viděj, že máte načteno!), při každé trochu vhodné příležitosti si zafilozofujte (tady taky opatrně, musí to vypadat chytře, ale být blbé, aby si každý čtenář přišel na své!), stále něco naznačujte, ale vyhýbejte se jasným formulacím, však on už si to každý nějak doplní.
Rozhodně nic nedomýšlejte a nezavršujte, nesnažte se dospět k nějakému finále, sic budete vypadat jako trouba, co se nechal uvěznit v rekvizitách metafyziky. A až vás to přestane bavit, tak prostě napište KONEC. Klidně i v půlce věty, když si šikovně naštelujete syžet – použijte třeba rámcovou kompozici (nalezený ohořelý rukopis, deník po mrtvé tetě) nebo takovou tu čapkovskou fintu, jak se střídají postavy jak apoštolové na orloji a každá to vidí jinak, protože pravda je relativní – tak to projde, věřte mi.
A teď ještě k té vaší žádosti o oblíbené dílo se zdařilým koncem. Neberte to, prosím, jako škodolibost, ale nic lepšího mě nenapadá než Evžen Oněgin. Až ho budete číst, tak pochopíte. To je taková jízda, že se člověk celou dobu bojí, že už to skončí. Ale ono to neskončí, takže se musíte vrátit zase na začátek a tak pořád dokola. Výborné jsou v tomto ohledu též Mrtvé duše, ale nechci vás zahltit, abyste měl čas na vlastní tvorbu. Ať se daří!
Vaše doktorka K.
–
Vážená paní doktorko, ráda bych vykročila do nového roku s předsevzetím, že nebudu mluvit sprostě. Nemohla byste mi jako odbornice na jazyková úskalí poradit, jak mám vydržet mluvit pěkně, když je všude kolem takový bordel? Předem děkuji. Zdravotnice Jitka z Kadaně
Milá Jitko,
otázce, kterou jste mi poslala, se říká zjišťovací a dokážu na ni odpovědět pouze: Ne, nemohu vám bohužel poradit, sama také nevydržím mluvit pěkně. Nemyslím si ani, že je tak třeba mluvit, děje-li se v našem bezprostředním okolí něco nepěkného, ne-li přímo zlého. Právě v takových situacích někdy potřebujeme věci pojmenovávat co nejpřesněji a nejúčinněji a právě pro takové chvíle byla stvořena ostřejší slova. Ne však pro jiné.
Gentlemani ze staré školy vám řeknou, že byli vychováni k tomu, aby nikdy nepromluvili vulgárně před ženou. Se situací, že by tak promluvila dokonce sama žena, pak tato tradice vůbec nepočítá, a tak prosím ve chvílích, kdy se dokážete opanovat, vyvažujte své rozhorlení také jemnocitem.
Protože zastáváte odpovědné místo ve zdravotnictví, musíte dennodenně brát v úvahu, že slovo může být lékem i jedem, a správně volit prostředky i jejich množství.
Pokud už se dostanete během pracovní doby do krize, v níž vás silná slova přemohou, pak mohu poradit jen jedno: mnohem lepší než na starého muže či ženu nebo dítě v roli pacientů, kteří se nemohou příliš bránit, je obořit se na někoho, kdo situaci způsobil a není na vás momentálně závislý. Ideálním objektem pro nadávání jsou například nadřízení. Podle posledních průzkumů se v takovém případě pravděpodobnost zranění či zabití drsnějším slovem snižuje téměř na nulu.
Především vám však přeji, ať v dalším roce k takovým úvahám vůbec nemáte důvod a můžete hovořit pěkně nikoliv z bohulibého předsevzetí, ale z přirozených příčin.
Vaše doktorka I.