LITERÁRNÍ BAŠTA

Milá paní Evo, děkujeme za chválu a povzbuzení, vynasnažíme se. Vaše otázka je bohužel tak složitá, že mám trochu trému, jestli to zvládnu. Zejména ta první část dotazu mi dělá těžkou hlavu, neboť jsem doktorka filozofie, nikoli medicíny či okultních věd. Snad by bylo lepší, kdybyste se obrátila ještě na jinou poradnu a pak si namíchala z těch všech odpovědí nějaký účinný elixír. Nebo si přečtěte znovu Fausta, tam je řada pěkných příkladů, že možné je ledacos, ale že titánské touhy bývají většinou provázeny titánskými průsery.

Ale vy, paní Evo, nechcete být mladá (prozradila vás ta vtipná paronomázie se stárnoucí stařenkou) ani úspěšná (prozradilo vás vaše krušnohorství: Krušnohoři jsou pověstní svým konzistentním odporem k efemérním a těžko dělitelným komoditám). Ve skutečnosti chcete napsat dobrou knihu a v ní jedinečným způsobem zachytit život, jak vy jej vidíte. A to vám chválím, to za vás nikdo jiný neudělá. Pokud je váš dotaz výrazem rozpaků a nejistoty, zda to dokážete, rozežeňte je, nejsou namístě. Máte něco pěkného i nepěkného odžito, poznala jste jistě spoustu pěkných i nepěkných lidí a vyslechla jejich příběhy, které zajímavě rezonují s tím vaším, navštívila jste města a krajiny, ze kterých se vám tak tajil dech, že jejich zázračnost dodnes nedokážete vypovědět (všimněte si, neříkám vypsat!), jste vzdělaná, inteligentní a máte vytříbený smysl pro humor, jak vidno z vašich pochvalných slov na naši adresu… Kuráž vám očividně taky neschází, takže máte opravdu všechno, co člověk k napsání dobré knihy potřebuje.

Tak si, paní Evo, sedněte a pište. Začněte třeba tradičně dedikací, jednu pěknou tu hned mám po ruce: Vítězslavu Nezvalovi, jenž ví, že život já vidím mnohem zatraceněji, než je dovoleno říci v rozhlase kteréhokoliv národa a státu! Nevadí, že už je použitá. Literatura je letovisko svobodných duchů, i krást se tam smí, když je to pro krásu a lásku Boží. A po té první větě už se pohrnou další a další, a ten příval možná zatopí silnici do Škrle nebo do Vrskmaně, ale to vás nesmí odradit, velká díla si žádají velké oběti a krušnohorští hasiči to jistě pochopí.

My z Bašty vám, milá paní Evo, věříme a fandíme, protože skvělých knih je jak šafránu a bez nich bohužel nelze psát skvělé recenze. Klid na práci, inspiraci a všechno nejlepší k narozeninám vám přeje doktorka K.

 

A s poněkud nadbytečným P. S. se připojuje též doktorka I.:

Milá paní Evo, ztotožňuji se s gratulací i diagnózou doktorky K. Jak píše jeden nejmenovaný básník v dopisu Matěji Fenclovi z 13. března 1908: „Tajemství stylu, a tedy oprávněnost všeho našeho psaní spočívá v tom, abychom hovořili jedině o tom, co milujeme, nebo jinými slovy: o tom, co je v nás. Víme-li o některé věci, že s námi nebude neb nemůže žíti na věčnosti, nemluvme o ní, byla by to řeč marná, nikdy však dílo umělecké, jak si je představuji. Šumot lesa, který nás uvědomil, že máme duši, která neumírá, tento šumot může s námi žíti a doprovázeti nás na věčnosti: když jsme si les pro svěřené jeho tajemství zamilovali, náhle, smíme o něm mluviti, a co řekneme, je nesmrtelné.“

K narozeninám si prosím pusťte píseň Já jsem ten kvítek z Krušných hor z filmu Pytlákova schovanka. To si poplačete, paní Evo! A já zatím odepíšu paní Marii z L., která se nás ptá:

Proč má spousta lidí (včetně novinářů a učitelů) problém se správným používáním slova bych? Mnozí si myslí, že spisovné je, když napíší „já by jsem“ nebo „aby jste“. Nedávno zrovna paní učitelka poslala vzkaz, kde prosí rodiče „aby jste dětem kontrolovali hlavu“ (při výskytu vší ve škole). Jak můžu věřit, že pak správně opraví třeba diktát? Marie

Milá Marie, možná byla paní učitelka vyšinutá z těch vší. V souvislosti s „by jsem“ nebo „by jste“ existuje i jiná pravděpodobná příčina, na niž se ptáte a vzápětí si odpovídáte. Lidé takto vskutku chybují z touhy po spisovnosti. Jak píše Internetová jazyková příručka, „podoby by jsme a by jste, které se v praxi někdy objevují, jsou chybné, takzvaně hyperkorektní“. To znamená: přespisovné.

Ale neposmívejme se předčasně. Chybování v těchto tvarech má hlubší příčiny. Hlavním kamenem úrazu je obstarožnost a tím i jistá výlučnost tvarů bych, bys atd. v gramatické soustavě češtiny. Jde o prastarý tvar – aorist, který vyjadřoval jednoduchý minulý čas, avšak zanikl. Zachoval se pouze u slovesa být v jiné, pomocné funkci: vyjadřuje podmiňovací způsob a zároveň slovesnou osobu jiného slovesa. Bych a bys si proto neumíme v současné češtině odvodit analogií, jsou to vzácné zkameněliny.

Navíc v dilematu mezi by jste a byste (pro jiné osoby to neplatí) pisatelům nepomůže ani spisovná výslovnost. Ve tvaru jste atd. se ve většině případů (neoctne-li se jste v roli plnovýznamového, přízvučného slovesa, případně v záporu) počáteční j nevyslovuje, takže byste a nenáležité by jste znějí stejně.

A konečně: nejistota o správné formě podmiňovacího způsobu má bohatou historii a dlouho se na ní nedokázali shodnout ani přední čeští jazykovědci!

Bohemista Miloslav Sedláček v článku „Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?“ v Naší řeči z roku 1994 píše: „Dobrovský ve své mluvnici v přehledu kondicionálových tvarů uvádí ve 2. osobě sg. už pouze bys. Přesto se tento tvar prosazoval v 19. století jen postupně, kromě něho se v úloze kondicionálu vyskytovaly dost dlouho i jiné podoby. Srov.:

 

Jestli to vůle jeho, … aby jsi vyšla z té nemoci, … J. Jungmann v překladu Ataly; […]

Kdo ví, jestli ty sám nebudeš někdy míti bezpečného místa zapotřebí, kde bysi ukryl hlavu svou – K. H. Mácha;

… žádám, abysi zkusila služebnictví; ovšem ale, Baruško, abysi poznala, jak se děje v domech panských. B. Němcová; […]

Nešla by jsi se mnou? J. Wolker; […]

.. tak by jsi byla jeho. B. Hrabal.

 

Ustáleny nebyly ani tvary jiných osob kondicionálu; srov­.:

[…] Abychme krátce pověděli… J. K. Tyl;

Ano, kdyby jsme byli větší, pakby se to mohlo stát. J. N. Štěpánek;

… byli bysme nepochybně u p. justiciéra pozvaní; K. H. Mácha;

[…] Zvláště pak prosím Vás, by jste Hlasatele vzal do své starosti… J. Jungmann […].

 

Trvalo dost dlouho, než se tvary pro vyjadřování kondicionálu ustálily, jak o to usilovaly příručky kodifikačního charakteru. V matičním Brusu jazyka českého (z r. 1877) se píše: ,Sloveso bych, jež nyní žadací spůsob vyjádřiti pomáhá, jest starý minulý čas a ohýbá se takto: bych, bys, by, bychom (lépe než bysme), byste, by. A těch tvarů sluší také nyní užívati.ʻ Pravidla z r. 1902 výslovně označují jako nesprávné tyto podoby: by-(j)sem, by jsi, byjsme, bysme, by jste, by Jste. Jak jsme viděli, některé z nich se vyskytují ještě i u autorů literárně činných ve 20. století a ne vždy slouží jako charakterizační prostředek lidového vyjadřování.“

Tolik Miloslav Sedláček. Tak to vidíte Marie, nejen paní učitelka, ale také Josef Jungmann, Jiří Wolker, Bohumil Hrabal!

Vraťme se však k myšlence, že tato chyba vzniká ze strachu z chyby. Jak proti tomu zakročit? Tady může pomoci každý z nás. Hledejme co nejvynalézavější způsoby, jak chyby (nejen pravopisné a gramatické) přesně pojmenovávat, aniž bychom hovořili příkře a šířili paniku. Chyby – na rozdíl od vší – jsou přece člověku prospěšné, pokud se z nich učí. Úmornými a otravnými se stávají až opakováním – anebo když nám je někdo stále otlouká o hlavu. Jak víme z podobenství, třísky v oku bližního si všímáme, trám ve vlastním oku nevidíme. Z toho také usuzuji, že paní učitelka může opravit diktáty správně, ač se sama o kontrole dětských hlav vyjádřila nesprávně. Vy však jako správná maminka dětem zkontrolujete nejen hlavičky, ale citlivě dohlédnete i na jejich podmiňovací způsoby.

Mnoho trpělivosti a plodnou spolupráci s chybami vám přeje doktorka I.