LITERÁRNÍ BAŠTA

Předem Vám děkujeme, Vaši manželé Cermakovi z Montrealu

Vážení manželé Cermakovi, srdečně zdravím do Montrealu, kde, jak mi píše bratr Koreny, máte na rozdíl od nás už teď pravou zimu. No, snad se i my sněhu záhy dočkáme, zatím si ho můžeme leda pouštět ve filmu. Asi víte, kam mířím. Chci vám samozřejmě podstrčit film Krakonoš a lyžníci a předem se omlouvám za všechny kvaziodborné argumenty, které budou následovat. Nemohu a nechci vám tajit, že kdyby redakce přidělila váš dotaz kolegyni doktorce I., zněla by u vás na Štědrý večer píseň Jaroslava Uhlíře „Hajný je lesa pán“, a nikoliv „Pán hor“ Petra Hapky. Tato ústřední melodie Lyžníků je ostatně jeden z důvodů, proč mám ten film ráda a proč jsem ho od svých devíti let každé Vánoce hledala v televizním programu a zavile odmítala v době, kdy se vysílal, stavět betlém, chodit na hřbitov či cokoliv krájet nebo leštit leštěnkou. Umíte si tedy představit, že jsem pro ten film ledacos vytrpěla, což dodává mé radě punc angažovanosti.

Z vašeho dopisu jsem vyrozuměla, že jste emigranti či potomci emigrantů (jak jinak byste přišli o háček i čárku, že, čermáčci?) a chcete si alespoň o Vánocích dopřát trochu české idyly. A to vám rovnou říkám, že ve filmu Ať žijí duchové ji nenajdete. Celé se to odehrává v sedmdesátých letech a v takové ošklivé vesnici, o jaké se vám tam za oceánem určitě nechce snít. Není to sice žádná normalizační nalejvárna pro školu a dům, ale už jako dítě jsem v tom filmu cítila trošku pionýrský odér: děti tam zpívají třeba takovou budovatelskou píseň, jak vysadí sto stromků do školky, pak se v rámci nějakého závazku lopotí na opravě zříceniny hradu, aby ji nemohl místní podnikavec využít k pěstování žampionů. Sluší se přiznat, že chovám odjakživa nedůvěru k synkretismu a že kombinaci hudby a slova snesu jen v písničce, nanejvýš v opeře. Filmy, kde postava v půlce věty přestane mluvit a začne zpívat, mě vyvádějí z rovnováhy a příště už se na ně nedívám.

A tak mluvme raději o Krakonošovi a lyžnících, v nichž se dočkáte nejen pohádkově zasněžené krajiny s kostelem, sklárnou, roubenkami, koledníky, masopustními maškarami a prvními lyžaři, ale i půvabných vtipných dialogů, ve kterých se obrozenská čeština přetahuje s krkonošským dialektem. Pan učitel pyšně říká o svých žácích: „Moje děti jsou báječné! Mají fantazii…,“ čte jim z České Meluzíny „pana profesora Klicpery“, s místními nacvičuje v hostinci opět Klicperovu komedii Ženský boj, zapisuje si lidové povídačky o Krakonošovi. Děti se chovají jako děti – lžou, sáňkujou, kradou, žalujou a pak se bojí, co z toho bude –, ne jako bojovníci za šťastnou budoucnost; a chudoba, ve které jsou si v horách tak nějak všichni rovni, tu má takový půvab, že by člověk klidně oželel všechen luxus a šel tam mezi ně pobejt na kousek tepla. Však to i ve filmu zazní: „Ať Pražáci vidí, jak my horáci umíme kolem sebe udělat pěkně.“ Tak, drazí manželé Cermakovi, vidíte, že moje rada se neopírá o žádné oborné argumenty (pokud za ně nebudeme považovat slabost pro jazyk a literaturu 19. století), že je výhonkem sociálního konzervatismu, žánrového purismu a sentimentem zatíženého subjektivismu. Ale je od srdce.

Jiskřivé Vánoce vám přeje doktorka K.

–

Vážená paní doktorko, Vaše příjmení zní japonsky, z čehož usuzuji, že toho o Japonsku hodně víte. Zajímalo by mě, co a jak Japonci slaví v době našich Vánoc. Nemám samozřejmě na mysli japonské křesťany, ale takové ty pravé japonské Japonce. Děkuji za odpověď a srdečně zdravím. Monika z Modravy

Milá Moniko, Vánoce jsou pro většinu Japonců importovaná, s výjimkou křesťanů (a jsou mezi nimi i praví Japonci) čistě světská příležitost k setkáním a nákupům, která se nezaštiťuje duchovními symboly ani tradicemi. Navenek se projevuje veřejným i soukromým osvětlením domů i stromů, zvýšeným výskytem Santa Clausů, v santaklausích oblečcích můžete na ulici potkat i japonské děti.

Tradičním pokrmem je vánoční dort, rovněž v barvách Santa Clause – vláčné piškotové těsto potřené bílou šlehačkou, v níž jsou rozmístěny velké červené jahody. Je to náramná dobrota a taky pěkná vymyšlenost – jahody v prosinci! V sedmdesátých letech se KFC podařilo Japoncům vsugerovat, že k Vánocům patří smažené kuře. Můj muž se jako dítě těšil na besídku výtvarného kroužku, na níž se kuře z KFC pojídalo, ale odnesl si z události dojem, že jsou to kosti a kůže a skoro žádné maso. Nicméně i dnes průzkumy ukazují, že smažené kuře zůstává v Japonsku nejoblíbenějším vánočním jídlem. Někdo si však zajde na pizzu nebo suši – zkrátka na něco, co se nejí každý den. Štědrý večer není svátek rodinný, scházejí se hlavně zamilovaní, kupují si a dávají dárky – což Japonci obecně dělají velmi rádi při sebemenší příležitosti.

V době našich Vánoc až do Silvestra je jediným dnem, kdy se nejde do práce, 23. prosinec. To slaví narozeniny 125. císař Akihito, letos mu je jedenaosmdesát. Pouze v tento den a druhého ledna se veřejnosti otevírají vnitřní brány císařského paláce. Na narozeniny císař s rodinou vyjde na balkon a gratulanti jim mávají japonskými vlaječkami.

Během celého prosince (ne v nějaké dané datum) se konají též přátelské nebo dlouhodobě připravované firemní pitky, kterým se říká bónenkaj – to znamená „shromáždění, kde se má zapomenout na minulý rok“. Neshody a starosti se házejí za hlavu za vydatné pomoci alkoholu.

Obecně je na konci roku potřeba vyrovnat dluhy, zahladit nesváry a očistit se. Ale hlavní duchovní a rodinné svátky Japonce teprve čekají. Od jedenatřicátého prosince až do třetího ledna se všední provoz zastaví, dokonce i banky mají prázdniny. Večer jedenatřicátého ledna v buddhistických chrámech po celém Japonsku zvoní (nebo spíš duní, je to hluboký, táhlý zádumčivý zvuk) zvony pod sto osmi údery, které symbolizují sto osm hříchů a žádostí, od nichž je potřeba se očistit.

Ten večer se schází užší rodina a jedí se nudle soba. Prvního ledna za úsvitu lidé vystupují na vyvýšená místa podívat se na východ slunce. Během dne pak rodiny zamíří do šintoistické svatyně pozdravit a uctít přírodní a místní božstva či předky. Někdo ještě zajde na poštu, odkud opožděně pošle novoroční pozdravy, na něž natiskne znamení čínského horoskopu pro následující rok. Letos to byl kůň, příští rok to bude koza (zaměnitelná s ovcí). Od Nového roku do třetího ledna se schází také širší příbuzenstvo a jedí se rozmanité, předem připravené novoroční pokrmy, které ani neumím všechny vyjmenovat – patří k nim stlučená rýžová hmota moči (to aby hospodyňka aspoň jednou za rok nemusela vařit rýži; bohužel se kouskem moči rovněž tradičně někdo dusí), která se dává do polévky.

Když tak uvažuju o těch japonských svátcích, zdá se mi, že jsou moudře rozdělené a rozvrstvené: Nejdřív příležitosti, kdy je utišen hlad i žízeň či materiální potřeby nebo kdy lze dát průchod národnímu cítění či uvolnit napětí mezi spolupracovníky. Až na konci a zároveň na začátku jsou rituály očistné a ty, kdy se obnovuje člověk i jeho svazky s rodinou, místem, kde žije, s přírodou a vesmírem. Tyhle funkce, účely a potřeby se příliš nemíchají, jedno se neschovává za druhé, a postupuje se celkem realisticky od nižšího k vyššímu.

I když si můžu stokrát říkat, že v této tradici není místo pro Narození Páně, vím, že někdy v našich končinách, v jediném dni přetíženém očekáváními, přáními a úkoly, nedokážu pro tuto událost udělat místo ani sama v sobě. Tak vám, Moniko, i vám, čtenáři Literární bašty, přeju, aby se to letos podařilo. Japonské rozvrstvené, pozvolna gradující svátky nám v tom buďtež inspirací.

Pokojné Vánoce vinšuje

doktorka I.