LITERÁRNÍ BAŠTA

Vážený pane inženýre, chodíte do hospody? A jaký má hospoda smysl? Ani hospoda, ani anketa není generátor smyslu, je to příležitost, aby se lidi občerstvili a při šťastné konstelaci si i něco sdělili – anebo také ne, mohou se místo toho porvat nebo vedle sebe sedět a významně mlčet jako pan Ryšánek a pan Schlegl. Anketa je prostředí otevřené pro všeliké lidi a knihy – a teprve ti a ty jsou případnými nositeli či hybateli smyslu.

Knize roku – alespoň jak se mi jevila v době mého administrování mezi léty 2003 a 2010 – bych ale určitě přiznala určitý půvab a s ním spojená rizika.

Velký půvab i riziko spočívaly v tom, že výsledek byl dopředu nevyzpytatelný. Oslovit několik set rozdílných lidí různých oborů, kteří si každý mohou vybrat tři z nějakých třiceti tisíc knih všech žánrů z loňské i předloňské české produkce plus z desetitisíců knih, co vyšly za stejnou dobu na celém světě, znamená vytvořit situaci, v níž je pravděpodobnost shody více hlasů na jedné knize velmi nízká. Básník a matematik Ladislav Nebeský spočítal, že z množiny 30 000 knih lze vytvořit 4 499 550 010 0­00 neuspořáda­ných trojic. Přitom v anketě každoročně nakonec hlasuje obvykle jen něco přes 200 respondentů – a tolik mají možností! A přece se shodovali – občas bohužel i proto, že příslušeli k nějakému užšímu společenství či kamarádšoftu –, ale jindy – a to byly pamětihodné roky – byli z rozmanitých prostředí a shodli se jen na základě silného čtenářského zážitku. Někdy se to povedlo a jindy ne – naštěstí hned v roce 2003 se to přihodilo s Deníkem Pavla Juráčka a ve mně to vzbudilo na několik dalších let velké očekávání, jak to dopadne napřesrok. Pak následovala – opět nepředvídatelně – kniha roku 2004 Možná že odcházíme od Jana Balabána, a to byla také radost veliká.

Druhý půvab ankety spočíval v individuálních odpovědích obzvláště sympatických a důvěryhodných účastníků. Bylo potěšení si s některými z nich každý rok psát nebo je přímo slyšet mluvit o tom, co by z četby rádi vybrali pro ostatní a proč – takovými respondenty, kterým jsem zpravidla spíše telefonovala, byli například Bohumila Grögerová, Václav Kahuda, a několikrát právě i Jan Balabán. Někteří oslovení anketu brali velmi odpovědně, třeba překladatel Jindřich Pokorný promýšlel na malém prostoru odpovědi každé slovo. Lidé s podobným přístupem dávali této společenské hře vážnost.

Anketa má také dlouhou tradici. Kdysi jsem procházela její vydání od roku 1928 až do počátku čtyřicátých let – ukázalo se, že pouze část vítězných knih je v povědomí i dnes. Úspěch byl leckdy jen chvilkový, ale jednotlivé odpovědi konkrétních lidí přetrvaly, dodnes je může citovat literární historie – co ve své době četl a oceňoval Karel Poláček nebo Vítězslav Nezval, Roman Jakobson či Jan Mukařovský, Josef Florian nebo Jakub Deml… A to je ostatně podstatné i pro současníky, protože pro autory či nakladatele je větším oceněním otevřený názor jednoho důvěryhodného člověka než anonymní hlasování nějaké poroty.

A velké kouzlo mělo i tajemství – informační embargo před zveřejněním ankety a očekávání čtenářů. Výsledky a podobu přílohy znalo před sobotním vydáním novin jen několik diskrétních lidí (pořadí hlasování počítala spolupracovnice z Lidovek Bára Buchtová a nezávislý externí přepočet každoročně vypracoval pan inženýr Emanuel Šamšula; titulní obrázek kreslil Pavel Reisenauer), dokonce se to někdy dařilo poměrně dlouho tajit i nadřízeným. Obecně se dnes předháníme v tom, kdo co dřív a hlasitěji vykecá (kolik už jsme v tramvaji vyslechli a na facebooku zhlédli nevyžádaných intimit). Ale ještě ne tak dávno se čtenáři Lidovek mohli těšit, že si jednu prosincovou sobotu ráno koupí noviny a dozvědí se něco, na co rok čekali a co ještě nikde jinde neslyšeli ani nečetli.

Pak ovšem jednou někoho v České televizi napadlo, že by Události mohly exkluzivně přinést alespoň tři vítězné knihy už o den dřív než noviny – a to byla pro deník stále sledující vlastní sledovanost nabídka, která se neodmítá. Anketa později už nemusela bojovat o přízeň manažerů listu, kteří rok co rok zvažovali, jestli čtyři, šest nebo osm stránek pro nějaké knížky není příliš. V posledních letech Kniha roku vychází jako dvanáctistránková příloha, od roku 2011 ji připravuje editor Josef Greš se spolupracovníky a dělají to odpovědně a s láskou. To všechno je na jednu stranu vítězství, na druhou stranu konec jedné dobrodružné etapy.

Opravdu nevím, co bych vám tedy měla poradit, pane inženýre, když mě nota bene o žádnou radu nežádáte. Snad abyste nesoudil předpojatě a sám si anketu přečetl a hledal v ní knížky a lidi, kteří by vám mohli být blízcí nebo by vás mohli něčím překvapit. Pravděpodobně je najdete spíš v individuálních odpovědích než v žebříčku vítězů. Můžete taky uvažovat o knihách, které vám tam chybějí, na které se nějak nedostalo nebo zapomnělo. O těch nám pak, prosím, rovnou napište pořádnou recenzi, na naší Baště je na rozdíl od tištěných novin spousta místa. A v době, kdy se tento žánr v denním tisku už téměř nepěstuje, to má i nesporný smysl.

Vaše doktorka I.

–

Vážená paní doktorko, v těchto měsících neustále usínám, nejčastěji nad četbou. Neznáte nějakou knihu, která by mě zaručeně probudila? Jarmila

Milá Jarmilo, dostala jsem z redakce pokyn, že mám odpovědět na vaši otázku, ale pokud možno stručně, protože webmastera naší Bašty nalévání dlouhých textů zmáhá. Asi má podobný problém jako vy – vidí písmenka a odpadne. Já to bohužel nemám takto propojené, takže budu muset trochu improvizovat.

Předně nevidím důvod, proč se spánku bránit, vyjma exponovaných situací, v jakých se ocitli třeba Gilgameš nebo apoštolové. Jejich případy ostatně dokazují, že to ani není v lidských silách. Dle mého je spánek jeden z nejblaženějších stavů, přinášející člověku stejná či podobná dobra jako četba. Kletba času je v něm zlomena, hranice prostoru posunuty, či dokonce zrušeny, svoboda ducha znovunastolena, opona snu odhrnuta…

Pokud přesto přese všechno, Jarmilo, trváte na svém a chcete poradit nějakou burcující četbu, můžu vám doporučit například knihy popisující realitu padesátých let v Československu, kde jsou popisovány metody StB používané při výsleších. Mě osobně víc než naturalistické líčení bití a strhávání nehtů vždycky zasáhne letmá zmínka o tom, jak vězně budili uprostřed noci a polévali je vodou, aby neusínali a odpovídali. Nemám ráda démonizující výklady těchto a podobných historických jevů, které vykazují zlo za hranice lidskosti, ale v upírání spánku, natožpak snu tuším invenci temných sil. Pokud by vás, Jarmilo, téma samo neudrželo v bdělém stavu, můžete si účelově odepřít spánek v rámci takového privátního pokání, jako projev účasti na bolesti těch desetitisíců lidí, jejichž osudy by nám všem měly kalit klidné spaní. Ale nekalí, neb jak píše Šimon Lomnický z Budče: „O nebezpečenství víme, však na obě uši spíme.“

A to už jsme u druhé mé rady, jakou lekturou odehnat Hypna i Morfea. Vloni vyšla po sto letech reedice strhujícího paremiologického díla Václava Flajšhanse Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku a jest to opus vpravdě probuzenecký. Nač si vzpomenete, tu najdete krásně vyjádřeno i s patřičnými odkazy ke zdroji, jímž byla autorovi díla českého písemnictví od 14. do 19. století. Mně třeba nedá spát taková ŠIBENICĚ. „Německý obyčej jest: kohož k šibenici vedau, říkají: nejsi vinen, blaze tvé duši.“ Anebo TOTUM. „Dali mu totum i s mošnau. Již nyní nemnoho se slyší toto přísloví, snad i proto, že štědrost bohatých vypáchla jako z starého akštejnu vůně.“ Víte, co je totum, Jarmilo, a akštejn? Nevíte, a v tom je právě redbullový účinek těch probuzeneckých knih, že celé noci strávíte hledáním významů slov, která neznáte, a na spaní nebudete mít ani pomyšlení.

Pokud se i tato rada mine účinkem, nezbývá mi, milá Jarmilo, než vám popřát spolu s Hynkem a Vilémem: Dobrou noc! Tichý sen!!!

Vás však, kteří v kobku vaši tmavou
vešli jste a v lůžku tichém spíte,
nad jehožto křížek stkví se hlavou,
neprobudiž smích náš ani lkání!
Tmavou nocí nade vámi jen
zavzni moje tiché noční přání:
Dobrou noc! Tichý sen!!! –

Vaše doktorka K.