LITERÁRNÍ BAŠTA

Milý čtenáři z Pošumaví, nevím, ve které části Pošumaví se se svým trápením nacházíte, doufám, že v nějaké očarované. To nám oběma totiž dost usnadní situaci. V první řadě si vypněte mobil a přerušte veškeré spojení se světem. Advent je sice pro křesťany doba naděje, že se jim narodí Spasitel, ale vy třeba vůbec nejste křesťan, anebo jste skeptický křesťan, tak spíš vyjděme z toho, že je to čas vzedmutí temných sil, kdy je nejlepší zůstat zalezlý doma a s nikým se moc nepaktovat. Snad se obáváte, že zmeškáte nějaké důležité volání svého šéfa, kolegy nebo kamaráda. Žádný strach, mám to vyzkoušené, nikdy nic tak nehoří, aby to nějaký ten den nepočkalo, a když lidi kolem sebe navyknete, že nejste k mání, kdykoliv si zamanou, budou příště strategičtěji promýšlet invaze do vašeho soukromí. Ale zpátky k otázce. Ještě než definitivně zalezete, zajděte si do místní pobočky konzumního řetězce, který ve vaší obci vyhrál konkurenční boj (Coopu, Lidlu, Teska atp.) a kupte si několik lahví Šumavského bylinného digestivu (Medizinal Magenwein). Není to moc dobré, ale je to zdravé, je v tom 12 bylin, 10,6 % alkoholu a na etiketě je krásné vyobrazení Schwarzenberského plavebního kanálu. To všechno dohromady vás dostane do patřičného naladění. Cestou z konzumu se stavte v místní pobočce knihovny a půjčte si:

1) Horský křišťál od Adalberta Stiftera. Trávila jsem v dětství hodně prázdnin v Horní Plané a cesty kolem Stifterovy sochy a voliéry s pávy k Stifterovu rodnému domku mám dodnes v hlavě a už tam asi zůstanou. Od té doby neomylně poznám – podle licousů, vesty a dlouhého kabátu – pravého spisovatele. Pokud jste někdy doputoval až k Plešnému jezeru a k patnáctime­trovému památníku, který v té závratné výšce postavili jiní básníkovi ctitelé už v 19. století, určitě vás stejně jako mě uhrane povídka Hrad v lese, kterou najdete právě v souboru Horský křišťál: „Kdykoliv jsem vystoupil k pohádkovému jezeru, zmocnil se mě nepřemožitelně pocit nejhlubší osamělosti. Jako napjaté sukno bez jediného záhybu [Stifter se narodil v rodině tkalce – pozn. DČ] leží tu měkce mezi tvrdými skalisky, vroubeno hustým pásem smrků, temné a vážné, nejeden pravěký strom zvedá z něho svůj holý peň jako ojedinělý starověký sloup.“

2) Skláře od Karla Klostermanna. „Za málo let všecko se sesulo. Kde stály pece, zelenal se kopeček porostlý mlázím; černě zející otvory, z nichž před nedávnem šlehala výheň roztavené hmoty skelné, zarůstaly vřesem. Nic, žádná stopa nezbyla, leda tu a tam kousek zdiva, trosky klenby sklepní, jíž nikdo by nepoznal na první pohled; ale kdo se vyzná, kdo by chtěl hledat takové zříceniny, našel by jich veliké množství a mohl sledovati s neomylnou jistotou postup člověka a znenáhlé vnikání jeho do svatyň přírody, nikdy předtím neznesvěcených.“ Už atmosféra sklářských dílen vznikajících a zase mizejících v temných šumavských lesích vás jistojistě pohltí, a to ani nemluvím o úkladech a lásce, jež spisovatelé v 19. století dokázali mnohem monumentálněji vykreslit než ti dnešní lemplové.

3) Z mého života a z mé dílny od Alfreda Kubina. Ve vzpomínkách tohoto modrého jezdce, jehož perokresby jistě zahanbují třeba i tak výdělečně činného výtvarníka, jakým je Jiří Anderle, se mimo jiné dozvíte, jakou podobu na sebe mohou vzít ty výše zmíněné temné síly. „Nejobávanějším ze šumavských démonů je zlomyslný Samiel, pastýř koní, který provádí svá šibalství lidem i zvířatům. Ani vyhladovělý vlk si netroufne na oběšence, který ho láká k útoku. V záchvatu zuřivého vzteku se třeba ten darebák oběsil, ale kdo ví? Možná se jenom staví jako mrtvý a má za lubem něco nekalého.“ A pokud často myslíte na smrt, tak i o ní Kubin pěkně píše: „Ztěžka spočívá smrt na střeše osamělé malé chalupy, šklebí se a těší se, že jí stoletý padne za oběť; na žádného nezapomene a v pravý čas se dostaví pro kořist i k nejodlehlejší samotě. Stařec unavený dlouhým, těžkým životem pokojně usíná a ženy, které se při příchodu příšerného hosta s hlasitým nářkem rozutekly, vracejí se s hořícími svícemi v rukou a monotónně se modlí, aby vyprovodily duši zesnulého.“

4) Všechny ty knihy vydané v poslední době, jejichž autoři se rozhodli očistit legendu o Josefu Hasilovi, kterou si trošku účelově vypůjčil Rudolf Kalčík pro svou prózu a později scénář k filmu Král Šumavy. Na ten film se určitě také podívejte, jsou tam krásné záběry Jiřiny Švorcové, Radovana Lukavského, Kvildy, Prášil a šumavských slatí. Kdyby knihovnice ve vaší pobočce nevěděla, hledejte v katalogu jména David Jan Žák a Martin Sichinger.

S takto naplněným ruksakem utíkejte domů a nikde se cestou nezastavujte! Ani na obecním úřadě ne, kde mají připojení na internet, potažmo i na naši Literární baštu. Věřte, máte vše, co vám zajistí smysl a zábavu na celý ten týden, který jste ještě před chvíli viděl tak chmurně.

Vaše doktorka K.

 

P. S. Vážený pane D., velice se omlouvám, ale musíte ještě jednou zaběhnout do té knihovny a půjčit si knihu Šumava umírající a romantická. Josef Váchal ji napsal a vyryl před víc než osmdesáti roky, ale mně přijde pořád velice zábavná. No řekněte sám! „Šumava, nebe básníků a ctitelů poslední svobodné a krásné přírody u nás, stále ještě původního kouzla svých hvozdů a slatí zbavena není. Leč co dosud jen oddáleno, dříve či později přikvačí. Již o osudu jejím rozhodnuto chytráky a prospěcháři, lesními experimentátory a v prvé řadě tak zvanými přátely drobného člověka; tito všichni usilují o praktické zužitkování ladem ležícího a prospěch lidu nepřinášejícího šumavského pásma.“ Jen dejte pozor, až tu knihu ponesete domů, ať vás cestou nesrazí nějaký cyklista v neonových elasťákách, protože ta kniha je velice drahá. Proč, to poznáte sám, až si ji vypůjčíte.

Ještě jednou vás zdravím, tentokrát s Josefem Váchalem: Na zdar, ďáble! Svět, jenž hýří, k Tobě míří…

–

Vážená paní doktorko, potřebovala bych si udělat jasno ohledně koledy. Myslela jsem, že je to taková ta píseň, která se od podzima hraje v nákupních centrech, aby povzbudila lidi k nakupování, a ve které se často opakuje slovo dudlajdá, kterému ostatně taky nerozumím. Ale onehdá jsem četla v nějakém románě z dob, kdy ještě nákupní centra neexistovala, že „děti šly na koledu“. Kam tedy ty děti vlastně šly, a co tam dělaly? Vaše Hanka z Klánovic

Milá Hanko, ty děti šly dům od domu a zpívaly a něco dobrého za to dostaly. Neodehrávalo se to však ani na podzim, ani v nějakém uzavřeném místě nacpaném věcmi, ale vždy až po Narození Páně (pokud to nebylo až o Velikonocích); koledníci volně obcházeli mezi příbytky lidí a svátečním tichem se nesl – podle rázu krajiny různě široko a daleko – jejich zpěv. Sníh křupal pod nohama, za postavičkami zůstávala klikatá stopa, ledovka klouzala, vzduch jiskřil a od pusy šly obláčky páry. Právě proto, že se koleda odehrávala v přesně určeném čase a zpívaly se při ní písně jen pro tuto příležitost a lidé za to koledníky obdarovávali, slovo koleda obsáhlo všechny tyto významy. Znamená tedy jak kolednickou píseň, tak zpěv koledníků a jejich cestu (říkalo se „chodit koledou“), tak dárek či obnos, který dostali, a dokonce i dobu, kdy se to vše dělo: buď čas mezi Štědrým večerem a Novým rokem či Třemi králi, anebo jen na svatého Štěpána (o Velikonocích pak na Velikonoční pondělí).

Možná se ty sama někdy dočkáš dne, kdy se tě nějaký hloubavější čtenář zeptá: Co znamená dům od domu? Co Štědrý večer a Tři králové? Nebo dokonce: zpívat?! Pak to vše – stejně jako slovo koleda – najdeš ve Slovníku spisovného jazyka českého (kdyby v té době už došly přírodní zdroje a nefungoval tento odkaz, vrať se k papírovému čtyřdílnému vydání z let 1958 až 1971 nebo osmidílnému z roku 1989).

Ještě více vědomostí o různých užitích i původu prastarého slova koleda načerpáš v pětidílném Slovníku
česko-německém Josefa Jungmanna z let 1834 až 1839 (znovu vyšel v roce 1990). O tříkrálové koledě praví: „obřad cjrkewnj, ano duchownj o wánocjch na tři krále po domjch swé osady chodjc swětj a modlj se, při čemž gak on, tak kantor křjdau na dweřjch C. M. B., t. gména třj králů pjšjcj, a kostelnjk s ministranty duchownjmu posluhugjcj, dárek na penězjch dostáwagj; w poslednjm domě obyčegně gjdlem, zwláště kobližkami uctěni býwagj, to gmenugj zawjrati neb zawřjti koledu.“

A dudlajdá? Na to si už ve Slovníku spisovného jazyka českého přijdeš sama. Jungmann na dudlání neshledává nic pěkného: kromě bublání, tj. reptání (Kollár: Žena křičí, dudle, pije, jí atd.), to u něj znamená „na dutém nástroji nedokonale neb nedbale hráti“.

Takže konec dudlání! A začátek koledování až po Štědrém večeru. V ušetřeném čase můžeš někomu uplést šálu nebo se naučit smažit kobližky k uctění posledního koledníka.

Tvá dr. I.