Doktorky radí I
Před 10 lety
Paní doktorko, na vašich internetových stránkách jste v rubrice Dobrá pasáž uveřejnili větu: Život je víc než dobrá pověst. Napsal ji prý mě neznámý Jakub Deml v knize Zapomenuté světlo, o které jsem taky v životě neslyšela. Myslíte, že by to byl vhodný dárek k Vánocům pro mojeho přítele? Matylda
PS: Moje babička říká, že to ve skutečnosti je věta z rozhlasové přednášky Život, jak já jej vidím. Jak to vidíte vy?
Milá Matyldo, je trochu s podivem, že vnučka tak informované babičky nezná největšího českého spisovatele devatenáctého, dvacátého a jednadvacátého století, ale možná jsi ještě maličká a tvoje paní učitelka se k němu dosud v hodinách českého jazyka nedopracovala. Moji studenti mě informovali, že se o něm dozvěděli, když probírali látku čeští spisovatelé katolíci-podivíni, kam patří také Otokar Březina, Jaroslav Durych a Jan Zahradníček – ten prý ale zároveň zasahuje do kategorie autoři za mříží, tak se nelekni. Každopádně se o Jakubu Demlovi dříve nebo později něco dozvíš, buď trpělivá. A jestli nejsi, tak kup Zapomenuté světlo sobě, a ne svému příteli, se kterým se stejně brzy rozejdeš, a bylo by smutné přijít naráz o lásku i knihu. A navíc, Matyldo, jsme se shodly na tom, že jsi ještě maličká, tak se přestaň tahat s klukama a věnuj se studiu, zejména jazyka a literatury! Demla neznáš, česky pořádně napsat pár vět neumíš…
Na druhou stranu, milá Matyldo, uznávám, že Zapomenuté světlo není úplně snadná četba. Ale jsou tu i jiné knihy od Jakuba Demla, takové pro začátečníky, například Můj očistec. Ten se ti jistě bude líbit už proto, že v něm Jakub Deml píše o své zvěčnělé maličké sestřičce. No, a hádej, jak se jmenovala, Matylko!
Tvoje dr. K.
–
Milá paní doktorko, sedají mi do knih při četbě berušky. Už několik jsem jich rozdrtila, ale zůstávají potom na stránkách ošklivé skvrny na slovech, které často znemožňují pochopit smysl textu. Poraďte mi, prosím, co mám dělat. Bára
Milá Barboro, máme stejný problém! Existují dvě cesty: buď odstranit z bytu knihy, anebo berušky. Dnes se budeme věnovat druhé variantě. Nic z toho, co vám řeknu, bohužel není podloženo spolehlivými zdroji, znám to jen z ústního podání. Ale funguje to. Berušky přicházejí do bytů čtenářek a čtenářů houfně v listopadu. Lampička, bílá stránka či monitor bdícího spisovatele berušku přitahují, plete si je se sluncem, ne nadarmo se jí říká slunéčko (obvykle sedmitečné, latinsky Coccinella septempunctata; možná je však vaše slunéčko jedenáctiskvrnné). Tato záměna jí však může být osudná. Ve volné přírodě totiž beruška právě v této sezoně přezimuje na krytém místě, třeba v listí pod stromem. Když je zima, hibernuje a šetří síly, a když zasvitne slunce a oteplí se, hledá potravu – živí se hlavně mšicemi a spořádá jich požehnaně. Ve vyhřátém světlém bytě a na stránkách knih je hledá rovněž, avšak marně.
A tak vidina dobrého bydla berušku zahubí, protože v takových podmínkách se jí spát nechce. Berušku je proto potřeba urychleně zadržet, vyhledat její družky (berušky obvykle přicházejí v trojici nebo čtveřici) a s těžkým srdcem ji odnést někam pod strom, aby si mohla zalézt do listí a zdánlivě zmrznout, ve skutečnosti však hibernovat a přežít.
Jak berušku ohleduplně chytit? Experimentálně byly zatím ověřeny dvě účinné metody. První je podělit se s ní o jídlo: kousek ledového salátu či zrnko uvařené rýže berušku vždy na chvíli zaměstná. Druhým spolehlivým lákadlem je román slovenského básníka Ivana Štrpky Rukojmí. Zatím jsme ho úspěšně testovaly v originále, nakladatelství Kalich však nyní pohotově vydává český překlad Martiny Blažekové. Knihu uvede sám autor v Café Fra tento čtvrtek v 19.30, již od středy však bude k dostání v pražském knihkupectví Kalich. Přijďte, zachraňte berušku a objevte kouzlo, kterým na ni tento text působí! A knihy ve vaší knihovně budou stále jako nové.
Vaše dr. I.
