LITERÁRNÍ BAŠTA

Autorce se podařilo stvořit několik zajímavých postav – přesvědčivější jsou ty ženské –, jejichž životní peripetie jsou přirozeně provázány s událostmi, které poznamenaly každodenní život v Českém Krumlově, městě s tradiční převahou německy mluvících obyvatel (na konci 19. století jich bylo sedmdesát procent). Osobní motivace autorky k literárnímu návratu do nedávné minulosti je sympatická a přesvědčivá, kniha není poznamenána spekulacemi o tom, jaká témata zrovna frčí a mohou být příslibem finanční podpory či nějakého ocenění: právě tenhle kalkul například téma česko-německých vztahů, odsunu a holokaustu umělecky diskredituje či přinejmenším vybízí k velké ostražitosti vůči dílům, která mají ambice přinést jejich originální interpretaci.

Próza Kavky nad městem (o románu, natož strhujícím, bych na rozdíl od autora textu na záložce nemluvila) je rozdělena do dvanácti disparátních kapitol – nejkratší má jednu stránku, nejdelší přes padesát stran, a ani v jejich názvech, v nichž se střídají jména postav s časovými údaji, se mi nepodařilo nalézt nějaký řád a smysl – Gréta, Padesátá léta, Norbert, Helena, 1943, Vánoce, Pondělí, Velikonoce 1944, Kritická padesátá léta, Norbert, Fredy, Norbert jaro 1958. Vyprávění začíná a končí v padesátých letech, ovšem ještě v první kapitole se vrací v retrospektivě do dvacátých let, kdy Gréta Weberová, dcera prosperujícího německého provazníka, otěhotní s floutkem Mankem a rozhodne se přikrýt svou hanbu sňatkem s českým moulou Jáchymem Vilhumem, který ji po celý život bezmezně miluje. Paradoxně této mužské postavě autorka upřela samostatnou kapitolu, takže se o ní dozvídáme jen kuse prostřednictvím nejmladšího syna. V knize nezazní ani hlas nemanželské dcery Anemarie, kvůli níž nešťastné smíšené manželství vzniklo, ani dvojčat. Ze všech pěti Vilhumových dětí dostanou slovo jen Helena a Norbert, na jejich příbězích autorka demonstruje úklady nacistického i komunistického režimu.

Přes zmíněnou kompoziční nedotaženost se autorce povedlo vytvořit poměrně celistvý obraz doby, která lidi předurčené k poctivému nenápadnému živobytí stavěla do situací, na něž nebyli vybaveni ani připraveni. Helena, Norbert ani jejich strýček Fredy nemohou z konfrontace s německou armádou, českými a německými nacionalisty a estébáky vyjít ani jako morální vítězové, protože jejich reakce postrádají intelektuální zázemí i patos. Jsou vybaveni jen elementárními zásadami cti a slušnosti, které ovšem v realitě selhávají. Žádný heroismus obyčejného člověka se nekoná, vyprávění nekončí, spíš přestává – pohledem na krajinu a město, které jsou snad jedinou zárukou nějaké kontinuity, byť se v tu chvíli zdá nenávratně porušena.
 

Zjištění právem zdrcující

Vlasta Dušková selhává tam, kde většina autorů: v jazyce. Mnoho nedostatků a chyb by bylo možno přičíst na vrub neodpovědné redakci, ale vzhledem k absenci jednotně a jasně formulovaných práv, povinností a kompetencí autorů, redaktorů, jazykových redaktorů a korektorů v současném provozu je volání tímto směrem asi marné. Přesto se domnívám, že poslední instancí by měl být autor, který se vždycky může rozhodnout své dílo nevydat, není-li z jakýchkoliv příčin dovedeno k dokonalosti.

Jak už bylo řečeno, autorka Kavek nad městem je zdatná v líčení děje a v lyrické krajinomalbě, umí věrohodně a plynule provést postavy dějem. Méně úspěšné jsou její pokusy o psychologickou nebo intelektuální reflexi privátních i historických událostí. Také zde se uchyluje k emocionálně naléhavým obrazným vyjádřením, ale ta jsou na rozdíl od přírodních impresí nefunkční: „Obrovská katedrála, kostely, botanická zahrada, sochy a pomníky osvícenců… všechna tahle součást nového domova působila na citlivé smysly jeho duše.“ „Hrála jako o život a snažila se myslet na nešťastníky, kteří nemají jinou volbu, a proto umírají v zákopech, plynových komorách a gestapáckých doupatech.“

Záliba v „intimních“ metaforách přivádí text nejednou na hranici parodie: „slastná vize zakázaných radovánek“, „konečky prstů se pomyslně vnořila do horké tmy tepajícího lůna“, „kvalitní látka modrých šatů obepínala pozadí, které mohl objímat pokaždé, když chtěl“.

Někde je nesmyslnost nebo agramatičnost formulace na první pohled jasná: „Vánoce 1922 byly zlomovým mezníkem“, „její tělesné proporce poskytovaly přitažlivý pohled i pro náročného pozorovatele“, „zjištění bylo právem zdrcující“, „podvědomý strážce v něm co chvíli rozsvěcoval varovnou pojistku“, „Mank si pouze potřeboval vyléčit svoje Frýdou okleštěné sebevědomí“, „Myslela hlavně na Manka, ke kterému vzhlížela s neskonalým zbožňováním“. V jiných případech se autorka dopouští kontaminace nesourodých metaforických představ, kterými tolik oplývá současná beletrie i publicistika, že už je přestáváme vnímat: „Hálová ukončila tok řečnění, aniž šňůru slov přerušila jediným malým nadechnutím…“

Stejně rušivě působí i občasné lexikální úlety, třeba když hrdinky příběhu odehrávajícího se před více než půlstoletím meditují nad svým údělem slovy jak vystřiženými z nějakého dnešního časopisu pro ženy: „Věčným rýpáním v sebelítosti propadala namísto radosti z narození zdravého děcka ještě depresivnějšímu rozpoložení. […] Neustálé obviňování se stávalo spouštěčem i příčinou její deprese.“ „Pracně zakrývala utrpení z cynismu, s nímž budoucí událost komentoval.“ „Toužila podržet si ve svém povědomí onen speciální úsek z několika předešlých hodin?“ „Pokud si chtěl v jeho životě udržet stálou pozici, musela se smířit s tím, že o místo na výsluní se čas od času podělí ještě s nějakou další.“

Připočteme-li k těmto systémovým stylistickým nešvarům i množství pravopisných chyb, je zřejmé, že kniha Kavky nad městem dospěla ke čtenářům dřív, než měla.
 

Unum necessarium

K tematice Sudet a k osudům sudetských Němců se současná česká próza s nadějí obrací jako k bohatému nalezišti napínavých příběhů, historických zápletek a záhad, křivd s psychologickými konsekvencemi a morálních výzev. Bohužel většina autorů reaguje na to blýskavé bohatství jako chudá vdova z Erbenova Pokladu: tak je vábí stříbra vnady, že nevědí, kam dřív skočit, co dřív nabrat, až nakonec zapomenou na to nejdůležitější. Což mě přivádí k otázce, na niž neznám odpověď, a sice co je pro naše současné prozaiky při psaní nejdůležitější. Proč píšou a co je vedlo k volbě látky, koho chtějí oslovit a s jakým účinem počítají, na koho navazují, co chtějí svým dílem vyjádřit. A hlavně, nakolik si uvědomují, že jakmile vstoupí na pole umělecké prózy, vystavují sebe i svou práci nemilosrdným kritériím, která jsou jedním z vedlejších produktů literární tradice a která se sice mohou nepatrně proměňovat, ale nelze je při čtení ignorovat.

Nevymkne se jim ani kniha Kavky nad městem, jakkoli vydavatel v průvodních textech zdůrazňuje regionální rámec, v němž se autorka pohybuje, a skutečnost, že se literární tvorbě věnuje ve volném čase. Tak ale vzniká většina literárních děl, neboť se nelze živit uměním v době, která ho neumí a nechce oddělit od plev. Ale snad proto nepřestává platit, že skutečný umělec tvoří z pohnutek, které jsou nezávislé na jakékoliv formě odměny, z nutnosti, před níž neobstojí žádné omluvy ani výmluvy.