LITERÁRNÍ BAŠTA

Navíc se zdá, že selhal i redaktor Jan Šulc. Některé básně do sbírky neměly být vůbec zařazeny, například text nazvaný *** (rapový refrén, zlatým prstenem): „prudký ston / židle ton / řeči kách / až jde strach / vyber víc / od jepic / na kolej / hlavu dej / hrdlička cukrú / letí vstříc šutru.“ Tato konkrétní ukázka dokazuje, že by se dala vést dlouhá debata nad tím, jak se kniha vlastně sestavovala a proč ji někdo nazval poemou, kde „všechno souvisí se vším“.

Cyklus

Sbírka Týdny je rozdělena do šesti oddílů, příznačně pojmenovaných podle dnů v týdnu (pondělí až sobota). Neděle chybí. Samozřejmě se nabízí biblická interpretace – šest dnů Bůh pracoval, sedmý odpočíval. Neděle se objevuje pouze v náznacích (jednou jako součástí titulu básně, pak nahodile v několika verších o „poklidné nedělní symfonii pro sekačku a trávu“). Předlouhá skladba Pondělí začíná zmínkou o práci rychlé a nevypočitatelné, jako je makak, ale tím jakékoli náznaky zmíněného rámce končí. Religiózní přesah Týdnům prostě chybí. To myslím odpovídá přístupu Stehlíkové k určité básnické tradici, kterou ironizuje. Že se jí to nedaří, je jasné už na první čtení.

Název sbírky odkazuje k autorům, kteří s cykly pracovali, například Karel Toman v Měsících nebo Karel Šiktanc v Českém orloji. Základní rozdíl mezi těmi dvěma a Stehlíkovou se ukazuje hlavně na formě sbírky. Toman míří k obecnému, aby zachytil plynutí celého lidského roku, Šiktanc popisuje svět a jeho proměny v dialogu otce se synem. Jejich cykly jsou důsledně uspořádány po formální stránce – jak jednotlivých básní, tak motivickým propojením celých sbírek. Obojí se Stehlíková pokouší zahrnout i do své sbírky, ale s parodickou distancí k předchůdcům – například hrou se slovy a narážkami nebo přímočarými odkazy k přírodnímu koloběhu („s podzimem listí padat musí / jelikož v zimě se mění ve snížek / běda, v létě nic nepadá / i jaro je na padání skoupé / škoda, pravidelnost je úlevná / a tak v létě padáš sám“).

Avšak uspořádání sbírky je proti zmíněným starším cyklům velmi nezřetelné a je narušováno. Samo členění na dny nese jen další nejasnosti. O kompozici lze nakonec říct jediné: že zde platí absolutní nahodilost ve všem.

Banalita ve výčtech

Jednotlivé texty mají obsáhnout všednost a každodennost ve všech projevech. Zároveň zachycují mezilidské vztahy – manželství, mateřství, nevěru. Zobrazují smrt i stárnutí a s nimi spojenou nemohoucnost a nostalgii, jako další motiv se často navracejí děti a obraz dětství. Takové strukturování času, odkazující k etapám lidského života a mezilidským vztahům, by teoreticky mohlo fungovat. Problém je však ve formě. V mnoha verších se dostane na úroveň pouhého výčtu, neumožňuje hlubší analýzu nebo ponor („život byl bez dětí prázdný / hodně spala / pravidelně jedla / jezdila na pěkné výlety / chodila do školy a do práce / měla nejeden zájem / udělali si byteček / všude se najednou vyrojila: / na ulici, v metru, v shopu / kulatá, spokojená bříška / napsala hodně životopisů“). A báseň pokračuje. Všednost je za hranicí únosnosti, čteme banální sled vět. A nepomůže ani ironický podtón, který se ohlašuje v názvu básně život byl prázdný (typizovaný I.). Stehlíková napíše „báseň – vykřičenou flákotu bez přílohy“. Zdá se, že chce zesměšnit poetické pokusy vystihnout poezii „jednou větou“, které většinou končí nezdarem a nesrozumitel­ností. Po bezpočtu prázdných výroků na stejné úrovni končí tento pokus ve vzduchoprázdnu a vyvstává otázka, je-li toto ještě poezie.

V knize se často vyskytují motivy současného přetechnizovaného světa. Několikrát se zmíní mobil, e-mail, i Facebook dostane prostor. Nic z toho však není nově pojmenováno ani zasazeno do vztahu k člověku. Je to prostě součástí Týdnů, jako je to součástí naší reality. Konstatování, že se tyto jevy spojují s rychlostí, odosobněním, zkratkou a nedůslednou prací s jazykem, nestačí („Dopřejme si dovolenou snů: / máme to postahované a uložené / všecko na světě je bezdiakritičné, nesklonné, bezrodé… / s mým mužem jsme přátelé na facebooku / i náš kamarád pavel je ve vztahu s uživatelkou / a teprve pak, teprve pak to přijde…“). I nevěra je zde sledována na displeji mobilního telefonu a to je klišé. Přitom člověk a s ním spojené tajemství je stále větší téma a Facebook ho nedostihne.

Proti banalitě témat stojí snaha o jazykovou originalitu. Autorka nešetří vulgarismy ani nespisovnými výrazy, často se objevují anglická slova i celá spojení a pokusy sestavovat z nich netradiční obrazy. Verše spojuje drsný projev bez sentimentu a kýče. Bohužel z nich trčí vykonstruovanost a naprosto nesnesitelné nadužívání genitivní metafory („tělíčko tone bledým oceánem postele“, „rakvička se šlehačkou už vjíždí do úst hrobu“, „permanentně erektovaných komínů“, „obratně nasadit spolehlivý kondom nadsázky“). Snaha o parodii a nadsázku, zesměšnění básnického jazyka a obraznosti není dotažená, stejně jako je tomu v případě častých inverzí, občasných repetic a variování veršů (hlavně v básni pondělí). Slova, některé vložené dialogy i celé verše jsou místy psány kurzivou („spínač je vždy současně vypínačem“). Zvýraznění však působí chaoticky, není v něm řád, všemu vládne náhoda.

Mnohé postavy zahrnuté v mikropříbězích ze života jsou popsány s neskrývanou dávkou cynismu („i sekretářka s krkavčím nosem, zahraničními školami / a menstruační vůní / jež se přihlásí, kdykoli zvedne svou výstavní prdel / z otočné židle vedle tvé kanceláře“). Cynismu a vulgarismů je v celé sbírce příliš. Přestože chápu, že se autorka pokouší imitovat dnešní běžnou komunikaci, ve verších je nutné postavit obvyklé skutečnosti do vzájemných vztahů novým způsobem. Sama reprodukce slyšeného a odpozorovaného nestačí.

Deskripce

Týdny zahrnují velmi široký prostor – domov, nemocnice, město, hory. Chybí jim však plastičnost, účinné zachycení viděného. Veškerý popis je degradován zběsilou hrou se slovy a asociativností. Pokusy o ozvláštnění balancují na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Najednou se zdá, že z tohoto typu poezie vysála Stehlíková poslední možnost, že u ní dosáhl maxima a logicky je možné ho už pouze parodovat.

Drobné příběhy jsou rámované popisnými pasážemi, které dokreslují podobu jednotlivých dnů. Povahou se přibližují k objektivitě dokumentu. Zajímavé na tom je, že se autorka evidentně neudržela a na několika místech se vyslovila s přiznaným sentimentem. Zároveň se oprostila od složitého jazyka a promluvila civilně. Právě zde je její poezie proti zbytku knihy funkční a čitelná („jak napsat o téhle lásce: / o kostech, které prodlužují / o pohybech, jež zdokonalují / o děsech v rozích / o nás – o tobě a o mně, / o našich šerech ve starém / dětském pokoji“).

Problém vězí v tom, že se autorka natolik snažila vystoupit ze škatulky matka–žena–autorka, až zapomněla, že úplným odtržením a odosobněním, parodií, drsňáctvím a cynismem nevznikne dobrá poezie.