LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Dětské argumentační dovednosti

Před rokem ·· Anna Štičková

Výchova dětí není nic lehkého. Rodiče mají často pocit, že výchova je nevděčná činnost, která, pokud vůbec, přináší ovoce až po mnoha letech. Podobné pocity mají i učitelé a vychovatelé, ti ovšem ony plody většinou ani neuvidí, natož aby je sklízeli. Děti používají ve své komunikaci široké spektrum výmluv a argumentačních faulů. Pojďme si alespoň některé z nich představit – přesné pojmenování a názorný příklad z praxe snad leccos osvětlí.

Má prateta Hanka z Prahy je soudkyně a specializuje se na rodinné právo, takže často řeší svěření dětí do péče po rozvodu. Protože je dneska moderní zjistit též názor svěřovaného dítěte, mívá sezení s většími i menšími dětmi. Jeden sedmiletý chlapec se usadil v jejím křesle a teta začala s otázkami, do jaké chodí třídy, co má za kroužky a jestli ho baví fotbal. Chlapec zarytě mlčel, a když se ho zeptala, proč neodpovídá, argumentoval právnicky: „Nemůžu mluvit, dokud mě nepoučíte o mých právech!“ Na takové děti pozor, bývají chytré jako opice a snadno přelstí, aniž byste si všimli.

Moje sestřenice Lucka jednou trávila prázdniny u babičky na chalupě. Babička ji poslala pro svetr a použila vyděračskou metodu zvanou „Maminka“: „Lucko, běž si pro svetr, maminka říkala, že ho máš nosit, abys nenastydla.“ Lucka se ovšem nedala a okamžitě vrátila úder bagatelizačním argumentem: „No jo, maminka pořád něco povídá.“ Takový argument je bohužel použitelný na mnoho a mnoho situací a účinná obrana proti němu neexistuje, neboť dítě má v zásadě pravdu.

Výborným argumentem při obhajobě nekalé činnosti je i formulka: „Nevadí, máma …“ přičemž dítě libovolně variuje, co matka udělá. Malá raubířka Marcela byla vyzvána, aby nelezla do louží, protože bude špinavá. Její verze výše zmíněného argumentu zněla: „Nevadí, máma mi to pčepere.“ Hlásku r tehdy neuměla dokonale, ale její sdělení bylo zcela srozumitelné.

Studnicí chytrých, ale trochu nevděčných argumentů je i moje sestra Vali. Nedávno jí máma říká: „Přines tu němčinu, já tě z ní vyzkouším.“ Sestra protáhla pobouřeně obličej. Máma aby zachovala rovnováhu, svoje nervy a jako moderní rodič dala svému pubertálnímu dítěti i druhou možnost, řekla: „No dobře, tak to klidně nenos, já slovíčka umím a budu mít aspoň klidnej večer.“ Sestra se nenechala vyvést z míry a kontrovala: „No vidíš, tak já to nosit nebudu a budeme mít klidnej večer obě.“ Pro jeden klidný večer to stačilo. Druhý den ovšem přinesla z němčiny trojku a žádný klidný večer neměla. Tato argumentace je tedy pouze situační a obvykle nezabere na moc dlouho.

Zdrojem poučných situací jsou i zařízení, kam se dostanou děti, se kterými si už rodiče nevědí rady. V jednom takovém zařízení psaly písemku z přírodopisu a děti měly určit, zda napsané názvy označují zvíře, nebo rostlinu. Jetel plazivý značná část osazenstva v testu označila jako zvíře. Když se jich paní učitelka ptala proč, použili žáci argument vyvozovací: když je něco plazivý, tak to musí rozhodně být zvíře.

Když jedna slečna končila svůj výchovný pobyt v jiném takovém zařízení pro nevychované děti, prohlásila: „Já teda nevím jako, vy jste mě tady vůbec nepřevychovali. Vždyť já budu úplně stejná jako předtím!“ A to je argument, který mluví za vše. Je to jasné, milí rodiče, pedagogové a vychovatelé, stejně za naši prostořekost můžete jen a jen vy. Ale nebuďte smutní, všem dětem se to dřív nebo později vrátí na jejich vlastních potomcích.