LITERÁRNÍ BAŠTA

Nejenom odkazy na světově známé postavy v souvislosti s Jaromilem mě vedou k domněnce, že román byl určen jinému než českému čtenáři – vypravěč má zapotřebí zeširoka vysvětlovat, co to byly besedy s komunistickými básníky v padesátých letech nebo jaký byl rozdíl mezi pánskými spodky a trenýrkami. Čtenář, jemuž jsou české dobové reálie cizí, ani nepostrádá postavu antikomunisty, která by mohla být opravdu tragická. Spokojí se s postavou „čtyřicátníka“, který se na scéně objeví ve chvíli, kdy Jaromil, poté co udal na policii svou dívku a jejího bratra, je v bohémské společnosti odhalen jako kariérista, a protože hanbu nemůže přežít, umírá. Čtyřicátník je pravým opakem Jaromila a Jaromil by takovou image chtěl mít, kdyby se dožil roku1968. Je to bývalý anglický letec, který byl vyhozen z armády a musí manuálně pracovat, což mu nebrání v tom, aby se obklopil milenkami, k nimž nemá nikdy hlubší vztah než laskavé kamarádství. Je to klaďas a chlapák. Mladistvý Jaromil si kdysi vysníval své surrealistické alter ego, Xavera, všeho schopného svůdníka, na kterého neplatí city. I čtyřicátník může být jeho druhým já.
 

Z Kunderovy kuchyně

Milan Kundera v knize Život je jinde používá postupy, které si ověřil už ve svých předcházejících knihách: Jaromil si se svou dívkou „hraje na doktora“ a dívka se mu před očima promění v lehkou ženu. Takovou hru známe už z povídky Falešný autostop ze Směšných lásek. Také překvapivé rozuzlení příběhu, kdy se ukazuje, že „všechno je jinak“ (bratr Jaromilovy dívky nechtěl emigrovat, dívka si vše vymyslela, aby zakryla, že má milence, a Jaromilovo udání je zcela absurdní), známe z Kunderova románu Žert.

Čím je však Kundera neopakovatelný a v čem je skutečný mistr, jsou postelové scény – velmi sugestivně působí líčení prvního, nepodařeného Jaromilova pokusu. Vrcholem Kunderovy originality je popis soulože, kterou přeruší svým vstupem Jaromilova matka.

V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa.

Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.