LITERÁRNÍ BAŠTA

V Mém labyrintu…

Kniha Můj labyrint uzavírá volně semknutý vzpomínkový triptych. Ve třech dějstvích, třech mezních situacích nadepsaných Mládí – Loučení – Branka na klíč Grögerová rozplétá zázračnou, krapet nafrněnou, záhadu – život. „Každý máme svůj život, svůj vlastní labyrint. Žijeme v něm a většinou až staří si uvědomíme jeho pravou podstatu, ozřejmíme si tragédii lidského údělu. Žijeme okamžikem a jeho východiskem je smrt a ta je naší jedinou jistotou.“ Smrt není zákeřná, jen tajemná až do konce. Je všudypřítomná a básnířku doprovází při každém vzpomínkovém kroku.

Před smrtí prvního manžela ji, jako holku pro všechno, spolklo bludiště chodeb ministerstva národní obrany. Za tisícero dveřmi s vykřičenými klikami, kde si velitelé štábu, majoři, bezejmenné spojky vykládali pasiáns skutečnosti po svém a pak ji vítali halasným „Za zdorovje!“, se jí zdávalo o labyrintech, prostorech bez konce, jimiž probíhá, a přitom stojí na místě. „(…) jak matoucí a zrádná je hranice mezi skutečností a snem, vždyť ji při usínání a probuzení denně překračujeme (…).“
 

Smrt se vodí s láskou za ruku

Zatímco první vzpomínku, vysušenou do morku vět, vystavěla Grögerová bez emocí, v té druhé našlapuje kolem něčeho, co je křehké k pláči. Loučení s láskou, která si ze sebe po více než čtyřicet let hravě utahovala, bolí a ta bolest není k utišení. Let let, let – nerušit!

Poslední dějství Bohumila Grögerová téměř nevypráví. Sedí ve svém domě. Je tady a teď. Sedí potmě, nasvícená sluncem. Slepota jí přivírá oči. Je dovoleno snít o světle, a tak se do snů opře, silou, která může kdykoli dojít. Dávno pozamykala vzpomínky na tři západy. Klíč od branky už nepotřebuje. – „Kde jsem vzala představu, že mám právo na slunce, právo na život? I ostatní lidé jsou o tom přesvědčeni? Byla to milost, že jsem se narodila živá, nebo usilovné přání mých rodičů? Ať tak či onak, dosud žiji, cítím, přemýšlím a píšu – ale mé síly odcházejí, a vysvitne-li kdy slunce, už mne nezachrání – proto se loučím.“ –

K životu druhých třeba přistupovat po špičkách, a to tehdy a jen tehdy, když jsme si zametli před vlastními prahy. I tak nám lidé, které při čtení potkáváme, mohou zůstat na hony vzdálení. Ať tak, či onak, tomu, co bylo odžité až na dřeň posledního slova, lze sotva oponovat, natož to kritizovat.