LITERÁRNÍ BAŠTA

Petr Freimann se od roku 2012 aktivně pohybuje v neziskovém sektoru; postřehy z tohoto čtyřletého období vepsal do Příběhů (z) ulice, jež shrnují především události z přelomu zimy 2012–2013, kdy se účastnil speciálního státního programu na pomoc lidem v nouzi. Společně s dalšími dobrovolníky objížděl vytipované pražské čtvrti obývané bezdomovci a ty střízlivé převážel na blízké ubytovny. Z množství zápisků z jeho putování se zrodilo tři sta stran plných různých detailů, které i přes určitou přízemnost a jednostrannost zdárně reflektují vnitřní svět „bezpřístřešníků“: „Nudle, co mu před chvíli visela u nosu, se během chvíle hrozně natáhla. Vlastně už je skoro na zemi. Nemilosrdně ji odsekne dlaní. Položí ji zpět na koš a klepe se dál. Pořád mu není zima a pořád nic nepotřebuje.“
 

Kdo nepije, není bezďák!

Freimann hned z kraje knihy uvádí, že jeho cílem bylo podnítit čtenářovu mysl k novému, ucelenějšímu pohledu na skutečnost: aby bezdomovec nebyl vnímán schematicky jako alkoholik, který bezvýhradně nese vinu za svou nezáviděníhodnou situaci. Autorovi se to však daří jen částečně: Většinu „bezpřístřešníků“, které jeho prostřednictvím poznáváme, charakterizuje právě opilost, netečnost a odpor k jakékoli formě pomoci. Přestože se Freimann snaží ukázat i opak, zpravidla mu nezbývá než popsat věci z vlastní perspektivy – dočítáme se tudíž o beznaději, frustraci a všeobecné rezignaci, jež tvoří součást každodenního života všech sociálně vyloučených, ale pouze na základě povrchních enumerací: „Krabice vína je pak jediný dostupný útěk od vlastní slabosti. Neschopnosti se dostat tam, odkud na ulici sestoupil. A dost možná někdy neutíká od slabosti vlastní jako od frustrace, že sám zmůže na cestě zpátky jen velmi málo.“
 

Padesát příběhů, ale bez syžetu

Kniha nás postupně seznamuje s desítkami pitoreskních postaviček, které se od sebe odlišují nepatrně, a to fakticky jen ve dvou aspektech: stupněm důstojnosti a původem. Zatímco první motiv je bohatě rozvinut s důrazem na rozmanité tělní tekutiny (přičemž platí nepřímá úměra: čím méně důstojnosti, tím více moči, výkalů a zvratků), druhý zůstává pouze nastíněn a většinou se odbyde jednou větou. Vystupuje tu hokejový hráč, zámožný podnikatel; toho opustila žena, ten přišel o všechno… Nechtěně tak vznikají postavy typizované. Dostáváme proto vcelku věrný obrázek, jak lidé bez domova žijí, mrznou a ztrácejí zbytky hrdosti, ale o jejich minulosti a důvodech, které jim zabraňují vrátit se k normálnímu způsobu existence, se dozvídáme povážlivě málo. Příčin, proč tomu tak je, nalezneme v knize hned několik. Zaprvé sám Freimann se v jedné z kapitol přiznává, že s „bezpřístřešníky“ hovořil jen v rámci nočních výjezdů, kdy nebyla spousta z nich plně při smyslech. Jejich výpovědi byly natolik chaotické a fragmentární, že mu nezbylo nic jiného než je převyprávět. Hodnověrnost těchto výpovědí je také sporná v tom ohledu, že bezdomovci často své osudy přikrášlují, aby se zalíbili a získali tak pro sebe různé výhody, ať materiální, nebo duševní – všichni jsou rádi, když je jednou za čas někdo polituje. Druhý problém pramení ze skutečnosti, že Freimann se ve svém vyprávění zaměřil na přítomnost, jak ji prožívá jeho vypravěč, takže mnohokrát sledujeme, že dotyční hovoří na nějaké velice zajímavé nebo závažné téma, ale jejich rozpravy vyznívají fádně a do ztracena; téměř nikdy se nedozvíme více než jalové podrobnosti jako přibližnou délku, atmosféru a informaci, zdali zúčastnění stáli nebo seděli: „Odpovídám mu, ať se ptá. Jako většina opilců neví, na co se chtěl vlastně zeptat. Trochu ale zkrotl a začal nám vyprávět svůj příběh a to, jak se dostal na ulici. Na ulici teda ne, na ulici on není. On ne!“ Asi nejzávažnější přehmat však spočívá v tom, že si Freimann rozhovory nezaznamenával na diktafon ani je bezprostředně nezapisoval; proto mnohé příběhy připomínají jen několika větami rozvedené poznámky podle okolností, které mu s odstupem času nejvíce utkvěly v paměti.
 

Vypravěč nezaujatý vs. moralizující

Vše by bylo jednodušší, kdybychom se mohli spolehnout na vševědoucího (v tomto kontextu zkušeného) a ne­zaujatého vypravěče, jenž by nám předkládal pouze strohá, od emocí oproštěná fakta, která by se omezila na dokumentární pozorování uzavřené komunity. Jenže Freimann je vypravěčem velmi osobním – jednotlivé příběhy jsou tak protkány jeho názory, úvahami, nechybí ani moralizující pasáže, jimiž útočí na všechny se špatným svědomím. Jeho nemilosrdnému soudu se nevyhnou zaměstnanci neziskového sektoru, studenti, policisté, řidiči autobusů ani současný český prezident. A zatímco je kritika místy oprávněná, u ostatních jako by scházel druhý úhel pohledu; Freimann se tak dopouští stejného černobílého zkreslení, s jakým se na lidi bez přístřeší dívá společnost.

Paralelně k setkáním s bezdomovci a úvahám o nich se odvíjí vypravěčův milostný vztah, jenž se obsahově nemíjí s celkovým laděním knihy snad jen v tom směru, že se také dotýká mezilidských vztahů a potřeby vzájemné komunikace. Tato vedlejší linie však ještě více oslabuje plynulost textu, vede k jeho stále větší roztříštěnosti a přispívá k úhrnnému dojmu, že se dílo ani tak nevěnuje „bezpřístřešníkům“ jako proměně vypravěčova přístupu k nim.
 

Nešvary začínajícího autora

Další nedostatky, které je možné v textu rozpoznat, pramení převážně z Freimannovy literární nezkušenosti. Kapitoly se vyznačují příliš dlouhými entrée, jsou prošpikované řečnickými otázkami a izolovanými sentencemi, které bychom mohli považovat za citáty, kdyby byl uveden zdroj. Opětovně se setkáváme se zhodnoceními typu: „Přijde mi to dost líto, pač je tam hezky…“ Freimann se mimoto uchyluje k rytmizaci a rýmování textu, čímž způsobuje, že si jazyková a tematická rovina mírně odporují. Horší ovšem je, že mnohdy popisuje situaci, aniž by bral ohled na čtenářovu nevědomost, a ten tak zůstává na pochybách, zdali muž s pytlíkem výkalů na prsou byl duševně nemocný, anebo měl dočasně zaveden vývod z těla, například po operaci. Navíc takřka neexistuje rozdíl mezi vyjadřovacími prostředky vypravěče a lidí bez domova. Naopak zaujme, že Freimannova mluva obsahuje slangové výrazy typické pro jeho profesi i řeč ulice – a přestože má čtenář v knize k dispozici slovníček, ten zahrnuje vesměs pojmy buďto lehce odvoditelné z textu, nebo v něm přímo explikované, zatímco slova jako žahopal, žebrolamač, čenichovka nebo volnonožec ve slovníku nenajdeme. S mnohými zde vytyčenými problémy by si samozřejmě dokázala poradit odpovědná redakce, jenže vzhledem k tomu, že Freimann koncipoval svůj projekt jako dobročinný, nedostala se kniha do ruky žádnému nakladatelství.
 

Velký krok, nebo spíše vykročení?

Přes veškerou kritiku knihu vřele doporučuji – rozhodně by neměla uniknout čtenáři, který „s ulicí“ nemá žádnou hlubší zkušenost. Freimannovo vyprávění možná není literární, zato je spontánní a autentické. Příběhy (z) ulice vytvářejí mapu míst, kde se „bezpřístřešnící“ zdržují, pod kterými mosty přebývají, kam chodí nakupovat krabicové víno, vybírat odpadkové koše… Představují lidi po ztrátě práce, zadlužené, ve vysokém věku, propuštěné z vězení, dětských domovů, týrané ženy, blázny… a představují je z nezvyklých perspektiv – třeba když si tito „nemajetní“ navlékají bundy od Armaniho, lakují si nehty a k ubytovnám přijíždějí taxíkem. Naznačuje jejich novou, barbarskou hierarchii, v níž se silnější organizují do gangů a okrádají potřebnější. Ale zatím jen naznačuje, ukazuje… dokud se neobjeví někdo další – nebo možná Freimann sám –, aby se znovu chopil obtížné látky a zpracoval ji tak, jak si bezdomovecká problematika bezesporu zaslouží.

Petr Freimann napříč celým dílem komunikuje se čtenářem. Na závěr ho vyzývá k sepsání vlastního příběhu. Petře, tohle je ten můj:

Postávám Na Knížecí a nedočkavě vyhlížím příjezd svého autobusu. Přistoupí ke mně stařeček, hezký, upravený. Vypadá zmateně, a tak rychle usoudím, že se bude ptát na cestu. Jaké je moje překvapení, když spustí:

„Slečno, neměla byste nějaký drobáky?“

Sto devadesát jedničce už se mezitím rozsvítila světla, pomalu se rozjíždí ze svého stanoviště směrem k zastávce. Rychle zhodnotím situaci.

„Ano, jistě. Počkejte chvíli.“

Několika bleskovými pohyby vytahuju peněženku a otevírám přihrádku s mincemi.

„Ale ne víc než dvacku, to bych se stydil.“

Podávám mu rovnou dvacku.

„Kuju, slečno.“

„Nemáte vůbec zač.“

„Poslyšte, vy ste z Londýna?"

Jeho otázka mi nedává smysl, ale zase mi nepřipadá slušné předstírat, že jsem ji přeslechla.

„Ne, proč myslíte?“

„Že ste taková pěkná blondýna.“

Úsměv na rtech mi hrál ještě dlouho.