LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Běs ve mně si to přál

Před 2 lety ·· Kamila Míková

Literární bašta recenzuje román Daniely Hodrové Točité věty – knihu roku letošní Magnesie Litery

 

Román Točité věty do značné míry překračuje hranice fikce. Fikce, literární představa, tu přítomna je, a to ve velké míře, jde však ruku v ruce s žánrem životopisným a – téměř by se dalo říci – literárněvědným pojednáním (to patří k autorčině profesi).

Fikce – tak bych nazvala části autobiografické, ty, které se týkají hlavní hrdinky, vypravěčky Daniely, její rodiny, životních partnerů, přátel, sousedů, známých a neživých předmětů, které k těmto lidem, často už mrtvým, patří, ale které přesto stále žijí (v Danielině mysli) vlastním životem. Vypravěčka Daniela vyvolává literárním zápisem, zmínkou, ze zapomnění postavy, věci, okamžiky, a tak je jakoby zachraňuje do věčnosti.

Životopis a téměř literárněvědné pojednání – to je příběh k Danielinu příběhu paralelní, příběh Bohunky, stařičké spisovatelky Bohumily Grögerové, která ačkoliv téměř nevidí, stále píše – rukou, za pomoci lupy. A právě Daniela jí v její činnosti pomáhá – přepisuje rukopis tak, aby byl pro nakladatele použitelný, pomáhá Bohunce s korekturou textu tím, že jí ho čte. A zároveň Bohunčiny literární vzpomínky komentuje, polemizuje s Bohunčiným viděním vlastního života a doplňuje ho. Zatímco Bohunka píše vzpomínkovou knihu nazvanou Můj labyrint, Daniela píše Točité věty; je zjevné, že ty dvě knihy spolu souvisí.

Obě spisovatelky spolu hovoří o pravdě. Pravdě zapisovaných vzpomínek. Bohunka, žena na konci života, opakuje, že usiluje o pravdu. Daniela však její vidění zpochybňuje – opravdu to bylo tak, jak Bohunka píše? Opravdu to bylo tak, jak to vidí? A nezapomněla se zmínit ještě o něčem dalším? A Bohunko, je pravda vůbec možná? Stará paní Bohunka se ve svém psaní točí v labyrintu. Danielin román je na první pohled nepřehledný, chaotický, s dlouhými, těžko srozumitelnými větami, plný reálných i nereálných postav. A Daniela věří, že právě z tohoto chaosu pravda vysvitne sama, nezachytitelná přímo – pravda o Daniele, pravda o Bohunce a jejím téměř uzavřeném životě.

Vypravěčka několikrát opakuje – Bohunka, to jsem já, její příběh je můj příběh. Prostřednictvím Bohunčina příběhu píše i o sobě. Zatímco o ubohé Bohunce se dozvídáme intimnosti téměř zarážející, nad příběhem Daniely visí do jisté míry autocenzura, zabalená do mnohomluvnosti, do záplavy slov. Ne že by byla prázdná. Kdo se jimi prokouše, otevře se mu svébytný svět literární vědkyně a spisovatelky, ženy snad osamělé, ženy, která doprovází své blízké (i Bohunku) na smrt.

Čtenáře napadne: A co etika? Daniela si to uvědomuje – několikrát se zmíní, že je pro Bohunku vlastně nebezpečná. Zmocnila se příběhu jejího života a dala mu tvář, s níž by Bohunka (na konci románu na smrtelné posteli) nesouhlasila. Daniela opakuje, že Bohunku milovala. O potřebě zveřejnit to, co mělo (podle Bohunky) zůstat skryto, o této spisovatelské vášni vysoce inteligentní vypravěčka říká ve chvíli, kdy se dozvídá další temnou podrobnost ze života své staré přítelkyně: „Běs ve mně si to přál.“ Bezohlednost k literatuře patří.

Propletenec Točitých vět zahrnuje další příběhy známé z literární či kulturní historie. Zbeletrizované životní osudy Franze Kafky, Mileny Jesenské, Jana Patočky, Jana Amose Komenského, Carla Gustava Junga a jejich blízkých, osudy vyčtené zřejmě literární vědkyní z uveřejněné korespondence či jiných pramenů… Úvahy filozofické i literárněvědné, scény z antické mytologie, zmínky o mystice, domorodých náboženstvích… Na první pohled kompilace pilné a náročné čtenářky. V neposlední řadě je několikrát zmíněno jméno Rudolfa Steinera, jehož fotografii má Daniela nad postelí – o stočený plakát s další fotografií v bytě zakopává. I nakladatelství Malvern, které Točité věty vydalo, má zřejmě k učení Rudolfa Steinera blízko.

Jedna z postav knihy Vojtěška a zároveň čtenářka Danieliných knih touží po tom, aby se Danieliny postavy „mohly někdy v budoucnu přece jen dočkat spásy“. Daniela o tom uvažuje: „Nespočívá jejich a moje spása […] právě v tom, že o nich píšu, že v nich vyjadřuji svět? […] Není to tak, že spása, o kterou mě Vojtěška pro postavy prosí, nečeká je, nás všechny ani brzo, ani někde daleko v budoucnu, na konci dlouhé pouti nebo románu, nýbrž neustále se děje a bude dít, dokud o nich, o nás nepřestanu psát? A to je přece důvod, proč mě vyzývá, abych nekončila.“


 

Daniela Hodrová

Točité věty

Vydalo nakladatelství Malvern,

Praha 2015,

376 stran.

Úryvek z knihy