LITERÁRNÍ BAŠTA

Když ten básník nemluví anglicky

Poezie Tomase Tranströmera a její překlady jsou obecně považovány za problematické. Mezi americkými básníky a překladateli (konkrétně mezi Robinem Fultonem a Robinem Robertsonem) oživily překlady Tranströmerovy tvorby debatu, kde proti sobě stojí dva tábory – první podporuje překládání a druhý přebásnění. Fulton totiž ovládá švédštinu plynně, kdežto Robertson vůbec. Na základě toho Robertson hovoří o svých překladech doslova jako o imitacích, kde není důležité doslovně pojmout každý idiom, ale spíš postihnout poetiku. Fulton krajně nesouhlasí a jeho přebásnění odmítá. Přesto se shodli na jednom – je zázrak, že se poezie, která nebyla napsaná anglicky, dostane do celosvětového kánonu, a že se vlastně vůbec překládá (natož aby se o jejím překladu někdo dohadoval).

Nad českým překladem se otevírá podobné dilema. Vít Janota totiž nepracoval s původními švédskými texty, ale využil překlady Milana Richtera do slovenštiny. Textům to na kvalitě neubralo, překladatel se nijak neodchýlil od Tranströmerovy poetiky. Těm, kteří se ohánějí slovy o podvodu a podobně, bych ráda připomněla, že Holan taky nemluvil čínsky. Jediné, co zůstává poněkud nejasné, je, proč nebyli osloveni překladatelé, kteří již s poezií Tomase Tranströmera pracovali.
 

Krajiny snů a člověka

Básně jsou psané volným veršem, rytmus do jisté míry suplují četné figury. Výrazná metaforičnost nijak nezatěžuje jinak civilní jazyk, básně nejsou šiframi, které by musel čtenář složitě luštit.

Tranströmer precizně popisuje krajinu, jejíž moci je člověk vydán napospas. Přírodní živly – déšť, bouřka, sníh, moře – vždy signalizují proměnu, a zároveň hýbou i s člověkem, který je spíše loutkou. „Pár lidí ve vesnici opodál. // A pod visutým mostem se řítí zpěněné / vody. V nich splavované dřevo. Některé kmeny // letí přímo vpřed jako torpéda. Jiné se / zaklesnou, lenivě, bezmocně se točí // a další si to míří k břehům / derou se mezi kameny a naplavené dřevo, příčí se / a vrší jak sepnuté ruce // nehybné v burácení… // viděl jsem, slyšel jsem z visutého mostu…“ V krajině se neustále odehrává něco hrůzného, co člověka přesahuje. Její síla zároveň vstupuje do lidské představivosti a vnímání, probouzí nejistotu, a ta pak prostupuje i sny: „Můj život občas zavřel oči ve tmě. / Pocit, jako by davy táhly ulicemi / naslepo, nepokojně vstříc zázraku, / zatímco já sám, neviditelný, stojím na místě. // Jako když dítě usíná, celé vystrašené, / a přitom naslouchá těžkým krokům srdce. / Dlouho, dlouho, než ráno vsune paprsky do zámků / a všechny dveře tmy se otevřou.“

U Tranströmera se stýkají dva prostory – to skutečné a snové, což dodává jeho básním dynamiku. Napětí vyvěrá i z konfrontace dvou principů vnímání světa: vnějšího, smyslového a vnitřního, duchovního.

„Slunce pálí. Letadlo letí nízko / a vrhá stín ve tvaru velkého kříže, ženoucího se po zemi. / Na poli se krčí jakýsi člověk a cosi tam hrabe. / Stín se blíží. / Na zlomek vteřiny se člověk ocitne uprostřed kříže. // Viděl jsem kříž visící ve studených klenbách kostelů. / Někdy se podobáme momentce / čehosi uprostřed prudkého pohybu.“

Jednotlivé básně se proměňují v lidské drama. Krajinu narušuje vnější síla, jejímž původním hybatelem je člověk – tryskáč, letadlo, auta i pouliční osvětlení –, všechno se ale otáčí nakonec proti němu. Člověk se proměňuje v nicotného a malicherného. Oproti přírodě, její rozloze a nadvládě nemůže obstát, aniž by se něco trvale nezměnilo. Ani výdobytky techniky nenaruší velikost obzoru, který se rozprostírá kolem lidské bytosti, naopak mu vždycky v konfliktu s živelným prostorem připomenou, že je pouhá drobotina hrbící se na zemi.

Člověk se ocitá uprostřed táhlého horizontu, kde krajina a pohyb v ní probouzejí plíživou hrůzu, v kontaktu s vnějším světem neexistuje klid a ujištění. Nezbývá mu, než se obrátit do svého nitra; umlknout. Ticho stejně jako tma zde fungují jako aktivátory, které v člověku naruší jeho dosavadní vnímání. Tranströmer píše, že jen v tichu je možné zaslechnout hlas, porozumět slovům, jen ve tmě se rozrůstají věci primárně neviděné a nespatřené, které jsou zahrnuté obdivem. „Nízká borovice v močále drží svou korunu vysoko: tmavý hadr. / Ale to, co je možné spatřit, není nic / proti kořenům, tomu neskutečnému, skrytě se plazícímu, / nesmrtelnému či polosmrtelnému / systému kořenů… //… Z mléčné bílé letní oblohy padá déšť. / Jako by mých pět smyslů bylo napojeno na jinou bytost, která se pohybuje stejně tvrdohlavě / jako běžci na stadionu, na který mrholí tma.“

Lidský hlas dostává prostor v tichu, ve tmě, kde je možné ztišení se před vnějším světem. Vědomí, že jen v tichu se otevírá možná interpretace člověka a světa. Metafyzika se rodí uvnitř člověka, tam je nutné hledat odpověď. Ta může přijít pouze ve chvíli, kdy není člověk atakován vnějším pohybem. Logicky s tím souvisí i práce s proměnou optiky, kde koresponduje obdiv a hrůza spojená se vším spatřeným s usebraným pohledem dovnitř. Schopnost vidět a vnímat se stává dvojakou.

Pro Tranströmera se často otevírají pohledy zeširoka do kraje, široký obzor je nakonec vymezen a pojmenován a člověk se oproti jeho šíři stahuje do sebe, pointa Tranströmerových veršů míří k nitru, kde se vjemy a obrazy revidují intimitou. Konečné pojmenování celku, k němuž jednotlivé postavy dospívají, stojí na hranici samomluvy. „V ostatních koutech světa / se lidé rodí, žijí, umírají / v neustálé tlačenici. // Být stále vidět – žít / v roji očí – / to jistě dává tváři zvláštní výraz. / Tvář s povlakem hlíny. // Mumlání zesiluje a slábne, / zatímco si lidé mezi sebou dělí / oblohu, stíny, zrnka písku. // Musím být sám / deset minut každé ráno / deset minut každý večer. / – Bez programu. // Všichni stojí u všech v řadě. // Mnozí. // Jeden.“

Obraz, který se rozprostíral u nespočetného množství anonymních tváří, se nakonec scvrknul na jeden jediný možný, protože se zdá, že jen tam existuje nějaké ujištění. Zároveň Tranströmer v náznacích pojmenovává hrůzu z lidské nabubřelosti, z neustálé nutnosti ovládnout svět. V mnohých drobnohledech by se dal Tranströmer považovat za angažovaného – nikoli však ve smyslu současného chápání tohoto pojmu, ale v jeho původním významu; angažovanost je účastná odpovědnost za chod světa.

Jednotlivé básně jsou zaplněné postavami, které bloudí napříč krajem. Horizont spatřeného a pojmenovaného zde lemují ptáci – vlaštovky, drozdi, skřivani, vrabci, orlovci, straky –, kteří protínají obzor jednotlivých básní. Vytvářejí druhý možný pohled na svět: „ Probouzení je seskok padákem ze sna. / Zbavený dusivého víru spouští se / cestovatel k zelené zóně rána. / Věci vzplanuly. Z rozechvělé pozorovatelny skřivana / vnímá v podzemí rozhoupané lampy mohutných / kořenových systémů stromů… //… V tom se / střemhlavý let okamžikem zastaví a křídla se rozepnou / ke spočinutí orlovce říčního nad valící se vodou. / Vyštvaný tón / trubky z doby bronzové / visí nad bezednem. // V prvních hodinách dne dokáže vědomí obsáhnout svět…“

Ptačí perspektiva dává postavám možnost spatřit kraj v plné šíři, uvědomit si rozlohu i stáří, Tranströmer si pohrává s vysněnou lidskou touhou létat. Ovšem ve chvíli, kdy se vrací lidská perspektiva, kdy se optika proměňuje, se logicky umenšuje záběr poznání světa. Dostáváme se tak k dalšímu principu, jak Tranströmer buduje polaritu a vnitřní dynamiku textu.

Tomuto vztahu odpovídají i jednotlivé promluvy postav. Dialog se otevírá, rozšiřuje vnímání světa, snaží se vystihnout vztah, nebo naopak rezignuje a uvědomuje si vyprázdněnost nadužívaných slov. Oproti tomu stojí monology, které rezonují na hranici s exklamací, nebo se obrací dovnitř, do člověka, odkud stejný hlas odpovídá.
 

Umění doslovnosti

Tranströmer je básník, který píše o člověku a jeho místě ve světě. Nezatemňuje verše složitými aluzemi, ale často odkazuje – primárně v tematické, nikoli kompoziční rovině – na hudbu. Hudba a hudebnost spíše odkazují k jazyku a k poezii, které jsou pro Tranströmera bytostně spjaté.

To, na čem Tranströmer staví a co je pro současné české básnické prostředí zcela cizí, je jeho doslovnost, respektive schopnost použít i obrazné prostředky k dosažení maximální srozumitelnosti. „Vprostřed života stane se, že přijde / smrt a vezme ti míry. Život půjde / dál – na návštěvu zapomeneš. Oblek / však v tichu šijí dál.“

Často hovoří o momentech, kdy se člověk nevědomky ocitá na okraji mezní situace, kdy se ho svět bytostně dotýká, i když to zatím přesně nedokáže pojmenovat, neurčitá hrůza a strach se v něm usadí už natrvalo. A čtenář je s tímhle okamžikem konfrontován. Tranströmer probouzí napětí, ta přímočarost vidění čtenáře drásá, znepokojuje, protože se v něm zrcadlí veškerá uvědomění, ke kterým musíme dojít sami, v prostoru, který beze zbytku nikdy celý neovládneme. Touhle plíživou hrůzou v textu, kde je čtenář přímo konfrontován s reálným děsem, se Tranströmer blíží poetice Roberta Frosta. Jestli však tato zneklidňující pojmenování vyslyší český čtenář navyklý jinému arzenálu veršovnických prostředků, je jiná otázka. I když by mu to jenom prospělo, přece jen – Trantrömer je básník, to je jiná kategorie.