LITERÁRNÍ BAŠTA

Vypravěč, útlocitný, šikanovaný a podivný klouček Tomáš vše pozoruje a vzápětí hodnotí ve svých povýšených až cynických komentářích, jejichž autorství bychom připisovali spíše postaršímu intelektuálovi. Na svůj věk byl totiž pětiletý hoch až nezvykle chytrý, jak o svém mladším já tvrdí nyní již dospělý Tomáš. Ten podobně jako postavy v Díře rekapituluje svůj dosavadní život ve snaze nalézt v něm hlubší smysl.

Kdopak to mluví?

„Bylo mi pouhých pět, přesto už jsem pochopil skutečnost, že pokud je smrt nevyhnutelná, platí totéž pro život,“ vyznává se pětiletý kluk. Nebo si takto zpětně vybavuje své dětské myšlenky vyžilý chlap? Daniel Petr přišel s velmi účinným způsobem, jak čtenáře přimět, aby se zajímal o to, co je hlavní hrdina jeho knihy zač. Přestože vypravěč dává v první větě na srozuměnou, že se probírá notně starými a neutříděnými vzpomínkami, záhy se nechává vlastním vyprávěním překvapovat a strhnout.

Hned v úvodní části uvádí čtenáře do minulosti prostřednictvím detailně vylíčených situací s množstvím dialogů, které by si dospělý Tomáš po takové době jen stěží vybavil. Dojem právě probíhajícího děje však konstantně narušuje odměřený tón vypravěče a jeho ironické úšklebky nad vlastní dětskou naivitou (kupříkladu malý Tomáš považuje usměvavého Hitlera z fotografie za milého pána, ze kterého by si jeho otec měl vzít příklad). Téma proměny lidského vnímání v průběhu času se tak promítá do způsobu, jakým jsou čtenáři předkládány informace. Nadbytečným se ovšem jeví motiv Bruegelova obrazu, který se do děje vrací, aby hlavní myšlenku díla pravidelně připomínal. Na obraz, od kterého si román vypůjčil název, se vypravěč v průběhu života několikrát podívá, ale nikdy jej nedokáže vidět stejnýma očima.

V kůži dítěte, v hlavě nafoukance

Existují romány, které aktualizovaly zevšednělou látku tím, že ji vymodelovaly dětskou perspektivou (například ve Velkém sešitu či v Chlapci v pruhovaném pyžamu pozorujeme očima dětí události druhé světové války). Anachronický jazyk ve Strace na šibenici však umožňuje čtenáři nevídanější zážitek. Kniha nás zavádí do situací, kterých mohlo být svědkem pouze dítě, ale vypravěč o nich podává svědectví, jakého by žádný, byť sebeuvědomělejší nezletilý, nebyl schopný. Naneštěstí těch skutečně pamětihodných soudů, které Tomáš vynáší nad svým výstředním okolím, v průběhu čtení ubývá. Autor románu začne archaizující mluvu brzy využívat pouze k exhibici: aby čtenáře přesvědčil o svých kvalitách spisovatele, snaží se do textu vtěsnat neúnosné množství metafor, které tak postupně přestávají plnit svou funkci.

Rozpomíná se, jak mu v dospívání „rozhovory o záležitostech týkajících se pohlavního života připomínaly rozpravy mnichů z 13. století o zemi krále Jana“, nebo jak byly jeho „představy o ženském těle překroucené jako mapy kartografů z doby Oty Velikého“. Tento trapný konkurz na post scenáristy seriálu Červený trpaslík navíc znemožňuje řádně vyniknout těm skutečně originálním a funkčním obrazům (v jednom takovém přirovnává své mladší nesmělé já k požárníkovi a lůno ženy k vyschlému městu, které by sám nejraději zapálil, ale při skutečném kontaktu se ženou zbaběle zahazuje vyfasovanou požárnickou sekeru a prchá).

Lepší vrabec v hrsti než straka na šibenici

V druhé polovině knihy sledujeme kariérní i osobní vzestup a pád dospělého Tomáše, ale už bez fascinace z kontrastu mezi infantilními zážitky a způsobem, jakým o nich referuje dospělý vypravěč. A do popředí se derou nedostatky. Bohužel začne být až příliš zřejmé, k jakému cíli Daniel Petr se svou povídačkou o opakování rodinné historie míří. Cestu za dopředu odhadnutelnou pointou tvoří hlavně prvoplánové paralely (záliba Tomášova potomka ve sbírání šnečích ulit, setkání s šikanovaným jmenovcem), které jsou proloženy další sérií přirovnání, aluzemi a zbytečnými odbočkami do vypravěčových snů.

Šablonovitost a absence motivace u vedlejších postav může být dána tím, že v Tomášových očích se všichni lidé jeví zaměnitelní či nepochopitelní. Pak by ovšem bylo na místě, aby autor alespoň naznačil psychologickou motivaci takové znechucené přezíravosti. Díky zmíněné kontaminaci dětských prožitků dospělým pohledem jsme si sice od začátku vědomi proměny Tomášovy perspektivy, ale samotný proces proměny Daniel Petr podcenil. Obraz, který Straka na šibenici podává o současném světě, ve výsledku nepůsobí povědomě. Místo upřímného pocitu bezvýchodnosti dostáváme pouze zuřivou snahu za každou cenu ukázat české prostředí v těch nejzkalenějších barvách. Je to kniha úctyhodných, leč nenaplněných ambicí a nápadů.