LITERÁRNÍ BAŠTA

Při výběru vítězných prací jako by vůbec nerozhodovala kvalita, ale líbivost. Jak si jinak vysvětlit úspěšně proměněnou nominaci Jedličkové v kategorii objev roku? V případě této knihy však nastala chyba už na straně osmičlenné odborné poroty soutěže nakladatelství Academia, která vyhodnotila Ženy na rozcestí jako nejlepší ze čtyřiceti dvou magisterských prací přihlášených v roce 2014 vedoucími kateder českých vysokých škol. I kdyby byla úroveň všech ostatních příspěvků mizivá, Academia stále měla možnost soutěž odvolat, aniž by vyhlásila vítěze.
 

Ženy bez žen

Dle profilu Blanky Jedličkové na stránkách Historického ústavu AV ČR se autorka specializuje na sociální a kulturní dějiny první poloviny 20. století, především pak na dějiny protinacistického odboje a gender history. Ženy na rozcestí tedy odpovídají autorčinu profesnímu zaměření. Znalost této historické epochy dokazuje napříč celou knihou, především ale v její první polovině, která se celá zabývá popisem protektorátní společnosti. Postupně se dozvídáme spoustu podrobností o vývoji ženské otázky u nás i ve světě, o uvolňování poměrů, nové legislativě, vzniku tematicky zaměřených spolků, politické aktivitě žen, vzdělávání atd. Další oddíl v krátkosti přibližuje mimo jiné nejdůležitější kulturní události, instituce či periodika protektorátní doby. K filmu a divadlu se autorka vrátí v kapitole věnované osudům Milady Marešové, Anny Letenské, Gertrudy Šedové‑Popperové, Niny Jirsíkové, Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly a Zdeny Kavkové‑Inneman­nové, na jejichž umělecké kariéry měl vznik protektorátu Čechy a Morava nezanedbatelný vliv.

Už samotné téma magisterské práce bylo tedy zvoleno chytře – prezentuje se jako dostatečně konkrétní, a přesto dovoluje pokrýt kulturní období let 1887–1995. A Jedličková důsledně využívá všech prostředků, které se jí nabízejí: věnuje se obsáhle divadlu a filmu a přitom jaksi zapomíná, že původním záměrem byla žena a protektorátní každodennost.

V úvodu knihy Jedličková předestírá a závěrem dokládá, že jejím cílem bylo „na pozadí protektorátu analyzovat osudy žen, které byly nějakým způsobem spjaty s divadlem“, a to s přihlédnutím ke každodennímu přežívání „neobyčejně obyčejných žen“. S tímto záměrem se však Jedličková minula. Ženy na rozcestí předně vůbec nejsou analýzou, ale pokusem o čtivou biografii nikoliv žen obyčejných, ale v každém ohledu se vymykajících – a to do té míry, že kdyby na jejich místě figurovali zástupci mužského pohlaví, těžko bychom poznali rozdíl. Jedličková pouze konstatuje, nezaobírá se motivací jednotlivých rozhodnutí, která podmiňovala existenci v protektorátu. Teprve syntéza okolností a individuálních pohnutek by mohla odpovědět na otázku, jak se proměnila role genderu v této kátké dějinné epoše. Tím troufalejší se však jeví prohlášení Jedličkové: „Od začátku jsem kladla důraz na to, aby se pozornost neskláněla k dějinám divadla jako takovým, ale aby ve středu zájmu zůstávala otázka každodennosti a také teorie o členění společnosti mezi odboj, většinovou společnost a kolaboraci.“ Sama si odporuje, když postavu Niny Jirsíkové využívá k popisu meziválečné činnosti divadel Rokoko, Lucerna, D34 aj.
 

Rozšířená diplomová práce

Těžko posoudit, komu přesně je publikace určena. Jedličková ustavičně lavíruje mezi dvěma extrémy, povrchní a všeobecně známé informace mísí s těžko čitelnými detaily, jež nám často předkládá v podobě nicneříkajících výčtů jmen, knih, periodik, filmů, inscenací a festivalů. Mnohokrát také načne téma, které zaujme svou neotřelostí, jako například řízené plození árijských dětí nebo Němky prostitutky, ale zůstane pouze u zmínky. Jedličková se sice obhajuje tím, že pramenů vztahujících se k probírané etapě nacházíme povážlivě málo, seznam literatury nás nicméně přesvědčuje o opaku. Odhlédneme-li od bádání v archivech – což je činnost více než zasloužilá –, uchyluje se autorka v první části mnohokrát k citování děl Jany Burešové, Mileny Lenderové a Marie Michlové, v druhé – významnější – pak převážně čerpá z životopisů výše zmiňovaných hereček, choreografek a výtvarnic a vzpomínek pamětníků, a to s hojnými odkazy na Františka Černého.

Ženy na rozcestí mohou posloužit jako ukázkový příklad toho, jakým způsobem se v České republice píše valná většina studentských prací. Zhodnocení dosavadního výzkumu a nastínění přístupu ke studované látce ke každé odborné publikaci neodmyslitelně patří, méně však nekonečné definice triviálních pojmů z oblasti ženských studií, kultury či historie. Některé poznámky pod čarou pak vyvolávají úsměv na rtech, když například čteme: „S pojmem rezistence pracuje např. i biologie či medicína ve smyslu odolnost (organismu) proti jedům, infekci atd.“ Následují definice pro rezistenci biologickou, imunologickou, psychologickou a rezistenci materiálu. Jako výplňové vnímám i několikastránkové rekapitulace kapitol, citace, které pouze dokládají dříve řečené, aniž by přinášely cokoli nového, či úvahové pasáže, ve kterých se autorka zamýšlí nad abstraktními příčinami podle vzoru: tam, kde prameny mlčí, vypomůžeme si esejistikou. Nedostatky jsou ovšem dobře skryté, čemuž velmi napomáhá roztříštěnost textu, kdy se některé pasáže navracejí s neutuchající vytrvalostí, jen lehce rozvedené a přeformulované. Horší jsou do očí bijící duplikáty v poznámkách pod čarou – poctivému čtenáři pak nezbývá než všechno číst dvakrát. Samotné opakování slov je místy takřka neúnosné (viz ukázku).
 

Popularizace vs. profesionalita

Některé údaje navíc působí redundantním dojmem – nebo byl autorčin záměr nepochopen a má se jednat o formu dobového bulváru? Alespoň takto vnímám informace typu „Po pětadvaceti dnech úporných bolestí Andula Sedláčková v půl třetí ráno 24. listopadu 1967 v nemocnici zemřela“, nebo „V rakvi ležela v šatech, ve kterých hrála roli Emílie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos“.

Výroky jako „Tyto ženy dávaly oblečením a účesem na odiv, že nejsou zařaditelné do zjednodušující pohlavní škatulky“ vykazují trivializující tendence, zatímco jiné („Jak už to ale bývá, a v českém prostředí tomu nebylo jinak, udavači nezaháleli“) mají persvazivní charakter. Další se utápí v emocionalitě, například: „Lidé dokážou rychle vzplanout láskou, ale ještě rychleji umí zapomínat,“ mnohé vyznívají pateticky: „Neposílal do vězení jen své odpůrce, ale i nevinné lidi.“ Nejhorší ze všeho je však všudypřítomná apologetičnost: „Možná, že se nám nikdy nepodaří zjistit pravý motiv jejího činu, a možná na to ani nemáme právo. Stejně tak nemáme právo soudit to, že podepsala spolupráci s StB,“ mnohdy podložená nepřesvědčivými domněnkami rázu: „Protloukala se, jak mohla, ale někdy to bylo opravdu těžké. Současně na ni byl vyvíjen nátlak. To byly možná hlavní důvody, proč tři roky od propuštění z vězení podepsala spolupráci se Státní bezpečností.“ Naproti tomu téměř pobaví osamocené výkřiky „Kdo ví?!“ nebo „Neptejme se, zda to byly změny nevratné, ale jestli je poválečná společnost vůbec chtěla vracet?!“

Podobné věty do publikace, která vychází pod hlavičkou Academie a prezentuje se jako odborná, rozhodně nepatří. Mimovolně degradují samotné sdělení a nutí k zamyšlení, zdali jejich primární funkcí není odvést pozornost od obsahu, který by v opačném případě vyzníval naprázdno, nebo by vyšla najevo jeho nedostatečná opora v pramenech či sekundární literatuře. Redakce se měla již v počátcích jasně rozhodnout, chce-li publikaci populárně‑naučnou, anebo knihu, která vhodným způsobem reprezentuje odborné práce dnešních absolventů vysokých škol. Směšování jazykových i stylistických rovin by mělo i nadále zůstat výsadou umělecké literatury.