LITERÁRNÍ BAŠTA

Kniha A zavaž si tkaničky vyšla ve velmi povedené grafické úpravě s ilustracemi autorova otce Dobroslava Szpuka. Prózu Klika byla vysoko doprovázejí autorovy šumavské fotografie, které vytvořil vlastnoručně vyrobenou kamerou obscurou.
 

Hluboko v lesích

Roman Szpuk pracuje na meteorologické stanici Churáňov jako pozorovatel počasí. Básně publikuje od roku 1982, vydal více než desítku sbírek, např. Silentio pro smíšený sbor (2009), je zakladatelem básnického sdružení Skupina XXVI (od roku 1983).

V deníkové knize A zavaž si tkaničky čekají na čtenáře kapitoly lyrické prózy. Přenesou ho hluboko do šumavských lesů, ve kterých básník často nocuje jen se spacákem a karimatkou – a každá noc je jiná – jiné stromy, jiné mraky, za nimiž se skrývá měsíc a hvězdy, mění se teplota, vítr, ze tmy se ozývají jiné zvířecí zvuky, jiná jsou probuzení, jiná svítání s jinak přeletujícími ptáky. Neopakovatelnost okamžiku, zázračnost přírody – to drží vypravěče při životě, když je jeho osobní život v krizi.

Postava lyrického hrdiny, zklamaného, unaveného stárnoucího muže, náhle pookřívá při setkání s krásnými ženami; do jeho deprese svítí světla rozsvíceného kostela, kam pravidelně chodí hledat naději. Je rád ve společnosti svých dětí, hlavně malého Dominika, který je mu tolik podobný (sám básník zas pociťuje podobnost se svým stařičkým bohémským otcem).

Vzpomínky, hlavně na dětství – ne zrovna šťastné – se mísí s příběhy jiných lidí. Mimoděk vyvstává otázka, jak by vypadal básníkův život, kdyby se v minulosti vydal jiným směrem. Na cestách šumavskými hvozdy se to ve Szpukově knize hemží osobitými postavami jeho přátel, kteří se, podobně jako on, snaží žít svůj život po svém, v absolutním nároku svobody – a zároveň tak trochu na okraji společnosti. Společnosti, jež je drtí svým konzumem. A oni se snaží jejímu tlaku chabě vzdorovat, třeba i tím, že si jako Roman Szpuk nezavazují tkaničky. Někdo by je snad nazval ztracenci. Ale Romanu Szpukovi na cestu tmou svítí zářivá hvězda Poezie.
 

Ubývající naděje

Kniha Klika byla vysoko je celkově drsnější a skeptičtější. Je také psána autobiografickými záznamy, ale její hrdina již tolik neřeší rozchod s manželkou, již se také méně setkává s dětmi, i nejmladší Dominik odrostl a drze otci říká: „Drž hubu a zapiš si to do deníčku.“ Celek knihy je méně kompaktní, rozervanější, nedrží tolik pohromadě jako předcházející kniha. Bída života je beznadějnější. Více ztracenců, více vzpomínek na dětství strávené na psychiatrii, více erotických představ. A především maminka přestěhovaná do vimperské eldéenky, stále se opakující výjevy ze života opuštěných starých lidí na konci života tvoří leitmotiv knihy. A ovšem svérázné příběhy šumavských podivínů: „ ,Znáte rulík zlomocný?ʻ ptá se Ferry. ,Vyvolává lítací sny. Ženské si jím omazaly násady košťat, pak s nimi onanovaly, a jak je třely o pysky, staly se čarodějnicemi.ʻ “

Autobiografický hrdina si vyčítá, že nikdy nedospěl, nikdy nedokázal být mužem. Když se setká s manželkou Helenou, ta se jeho lyričnosti a básnění vysmívá. A není sama. „Básníci jsou hrozná verbež. […] Když půjdete kolem naší chalupy, sklenici vody vám podám. Ale pak koukejte mazat!“ říká mu kdosi. A možná že básníkův způsob života děsí spořádaného občana oprávněně: „Slunce se kloní k západu, dělíme se o zásobu lysohlávek, každý z nás má jistě přes třicet plodnic. Sypeme je do čaje, pijeme ho horký, žvýkáme, u stolu ještě sedí dva starší turisté a nemají tušení, co se vedle nich odehrává.“

A naděje ubývá: „Vím už, že Nejvyššího v chrámu postaveném lidskýma rukama nenaleznu.“ A jinde: „ ,Toužíš po něčem?ʻ ptá se mě páter Jarek. […] ,Ze své strany jsem udělal vše, co bylo v mých silách. Už nemám sílu toužit.ʻ “ Ale nakonec přece jen: „ ,Urvat si z naděje kus žvance – sousto v mordě odnést stranou, tam ho žvýkat,ʻ šeptám si, když kulhám po břehu Losenice.“ Jak se k Bohu dostat? Básník se ve snu dívá k obloze a rád by vstoupil: „Ale klika byla vysoko.“