LITERÁRNÍ BAŠTA

Síla Hamajdovy druhé sbírky spočívá v odvaze použít výraz, který ho napadne trochu bláznivě (často kvůli rýmu), zároveň je však trochu vyšinutý z reálného světa. A není divu, že sám přiznává blízkost k surrealistům: „Jsem zajíc přetažený sekerou. / Posílám ti velkou část za tebou.“ – „Na tváři pavouk potu zježí / šeď!“ – „Jsem ovlivnitelný jak polívka“ – „mé srdce uchem dovnitř, druhým ven!“ – „Jako by dnešek nebyl ani, / listí odvane dech zvířecí paní.“

Převládají básně, které vyjadřují úzkost: „Spas nespavá noci, / ty jediná máš sílu. / Tikot psů z hodin bije, / konec blíž, / spasíš?“ – „den,den, den / den plný bolesti před včerejškem. // […] a vyletěl / komínem do pekel.“ Oddíl básní, který dal celé sbírce název, Apoštol smíchu, zachycuje mimo jiné rozhovory, které s mladým poetou vedou jeho blízcí – matka, v jiné básni babička. Vyplývá z nich, že mají o něho strach, básník to líčí s černým humorem:
 

V knize má své místo i milostná poezie: „Jak mě nemaj zmáhat city, / když hned vedle jsi ty?“ – „Prcháš, / […] Nekrčím se před všemi těmi spermiemi, / znají jen jeden směr. / A já ten svůj právě ztratil.“ – „Chytilas mě smyčkou hada, / řekni, kdo jsem, tak zkus hádat. / […] budu chlebem, budu rohlíkem, / polníčkem, poníčkem, pindíčkem, / brčkem, bryndáčkem, bebíčkem, / mečem, míčkem, memečkem.“ Zde – ke konci sbírky – se více projevuje básníkův smysl pro humor: „Jako by ryby byly jojo. / Snažej se skočit z vody ven / a potom spadnou zpátky, ojoj, / vracet se zpátky zlej je sen.“ Hravost a vtip jsou přítomné i v dlouhé závěrečné básni o Francii a Paříži: „Eiffelovka – lovka – lov. / Nestačí nám význam slov. / Neřekneme ani hov… / hovoř zraku našich sov.“

Jak vyplývá z citátů, mnoho básní autor píše pravidelným rýmovaným veršem a rýmová spojení čtenáře leckdy překvapí. Oddíl Apoštol smíchu pak napsal veršem volným, je obsahově dramatičtější, patetičtější než černý humor a sarkasmus první části sbírky. Poslední verše, jak už jsem zmínila, jsou znenadání veselejší. Snad mladý básník našel svou dívku, která mu tak chyběla v básni Peuplier, snad už si nemyslí, že by chtěl „zůstat tak nadosmrti skvrnou…“ Možná i změnil názor a slova jeho smutné duši přece jen přinesla nějakou útěchu. Bude se poezie Štěpána Hamajdy vyvíjet dál? Ať tak či onak, jeho druhá sbírka naznačuje, že je tu mladý talentovaný básník.