Znal Alobar Pana, zdálo se, že o něj stál
Před 9 lety
Tom Robbins: Parfém bláznivého tance, 2015.
I když Alobar nesnášel kritiku o nic lépe než to, že ho někdo v jednom kuse hází na zem jako broskvovou pecku, od šamana věděl, že cestu k zázrakům někdy dokáže prorazit ostrý jazyk; když se tedy Pan měl k odchodu, dávaje najevo, že považuje rozhovor za skončený, Alobar ho spěšně zadržel. „Pověz mi, Rohatý,“ zvolal, „proč vlastně bráníš Krista, když ti jde po krku?“
Bůh se zastavil a zaujal postoj s vystrčenými boky jako žena na vysokých podpatcích. Místo odpovědi však vytáhl rákosovou flétnu a zahrál na ni tak, že se ovce znovu rozdováděly a mráčky na nebi se začaly vrtět. Hudba zněla vysokými a hravými tóny a její křehké, rozechvělé a stříbřité spirály se s lenivou bezstarostností rozvíjely po okolí. Rozdíl mezi touto lehkou melodií a Panovým vzezřením, jeho hrubými opičími rysy a velkýma smutnýma očima byl tak velký, že se Alobar nechal proti své vůli dojmout, a když nakonec hudba utichla, setřel si hřbetem ruky slzu a prohlásil: „Pane, kéž tě smrt ráčí hlodat čelistmi s bavlněnými zuby.“
(mb)
